Extatická exekuce: Jaga Jazzist

„Tohle je jeden z našich nejoblíbenějších klubů,“ vykřikuje bubeník a nepravděpodobný frontman Martin Hornveth a není důvod mu nevěřit. Jaga Jazzist hýří od prvních chvil barvami, co se týče zvuku i světel na scéně, a do lehce cirkusového Lucerna Music Baru, kde hrají už počtvrté, zapadají dokonale. Zaplněný sál jim během několika minut zobe z hrsti, jásá, hecuje a tančí. Není divu.

Zvuk osmičlenné kapely ohromuje. Všeho je hodně: dechů, kytar, synťáků, a přece vzniká celek, který často ztělesňuje hudební a hudebnickou dokonalost. Progresivní jazz s prvky postrocku a elektroniky? Jako by na tom záleželo. Jde především o barevnou, hravou absolutní hudbu, ve které prýští energie a euforie čistě ze vztahů mezi jednotlivými složkami, jejich přelévání, vývoje a zániku. Tady není místo na individuální exhibice, osm špičkových hudebníků hraje pro kapelu, nikoli pro sebe. Paradoxně nakonec mezi všemi melodickými nástroji vynikají nejvíce bicí, a to nejen díky zlámaným rytmům, které komplikují jinak plynulý vývoj skladeb a vytvářejí v nich solidní napětí, ale také díky celkovému showmanství bubeníka.

Ostatní nástroje mají spíš svoje chvilky slávy, když přehrávají nejchytlavější zlomy skladeb (opět k patřičnému nadšení diváků) – hraje se především z posledních a nejlepších desek Starfire a One-Armed Bandit, střídají se tedy skladby s výraznějšími synťáky (nádherný analogový „umělý“ zvuk!) a kusy s melodickými dechy. A živé provedení je samozřejmě vzhledem k hutnému zvuku intenzivnější, strhává, nutí kývat se do rytmu.

fotogalerie z koncertu tady

Jenže hlasitost má i negativní stránku. Subtilnější dechové nástroje a zejména vibrafon i přes vynikající zvuk trochu zanikají mezi kytarami, takže se ztrácí tak důležité nuance skladeb. A zároveň je té preciznosti prostě moc. Celá show je tak dokonale zvládnutá, že se časem, i přes vše zmíněné, vkrádá dojem sterility. Chybí překvapení, chybí riziko. Když Martin Hornverth ke konci říká, že jsme jeho nejoblíbenější publikum, už to působí naučeně. Tohle je tedy škraloup, kvůli kterému nebyl pražský set Jaga Jazzist nezapomenutelný, ale „jen“ skvělý.