Nowa muzyka: 7 seconds to deep (ft. Rain), part. II

(text navazuje na díl první)

Jan St. Werner a Andi Toma aka Mouse on Mars jsou na scéně dvacet let, ale na jejich IDM przněném technu to není znát, taky není náhoda, že vydávali na tak odlišných labelech jako Monkeytown rec. a Ipecac. V jejich setu zněly ozvěny všeho a ničeho zároveň, nad současným zvukem se umí pousmát, stejně jako si nad ním zamasturbovat. Krájení, článkování, řetězení, kratší gradující plochy, baterky i dobytek, řízky, Toma coby extrovertnější prcíkář a Werner jako pozorný mladší brácha. Tvrdé jako železobetonová výztuha, hravější než předškolní ročník.

Když jsme u těch germánů, příjemně načechral Kölsch, jakkoliv byl jeho set hladký a po srsti, jakkoliv je to Dán. Není od věci, že německá scéna tam téměř nebyla? Terranova! Příklad úplně jiné elektroniky a potvrzení pestré nabídky, Red Bull Music Academy byla vůbec nejtanečnější v tom dobrém smyslu slova, tam jste se šli zahřát pohybem, tam jste se šli otřít o lidské teplo, když déšť nedal jinak. Terranova a měkké, zahnuté techno s houseovými proklady, funk-soulový feeling a tribální názvuky, nezavadím, ale umím užít. Hauzina. Čímž se dostáváme k dalšímu z vrcholů, Paula Temple. Poláci tomu říkají techno kněžka a když jste wariat, znamená to blázen. Hraje tak, jak vypadá – tvrdé rysy, vláčné jádro. Údery zvedají tartanovou gumu i maso těl ve zdrcující palbě, ale uvnitř je kubistický chaos, matematická modulace, kostka v kostce, kubus, jehlan obrácený dovnitř, Ibiza z druhé strany. Každý by chtěl umřít u takového sexu.

Loomerar: „Ale to je jasne, Kode 9 neumí naživo hrát.“ Jak neumí, ty vole? Nevím, ale fakt neumí. Podivně spárovaný eklektický mix neměl ksicht ani plochy, na které bych mohl nastoupit, devadesátkové raveové stříkačky byly to poslední, co bych si potřeboval dát. I když – zkuste stát 40 minut na zapiekanku se šesti dalšíma lidma a jebne vás dříve než řeknete jazz.

Jednou z vlajkových lodí letošního ročníku Nowa muzyka byly kolaborace, o spojení Orkiestra Aukso s Jagga Jazzist už byla řeč. Felix Kubin (ano, Němec) vystupuje s domácími Mitch & Mitch ne-pravidelně, tady byla na vině moje nepřipravenost, špatné rozpoložení, neochota přistoupit na hravou (komickou?) polohu někdejšího chladného pošuka, i když tahle svatba je v jeho stylu. Tedy pokud doceníte mix weillovských písniček a synth-fonický makabrózní bordel s velkým tanečním potenciálem. Ovšem ohrnovat nos jsem chtěl až u Pink Freud plays Autechre, takže co? Pink Freud jsou polská jazzová stálice, jazzová ve smyslu přelomu milénia, kdy jazzmani zhusta šermovali junglem a dramy a ohledávali taneční styly. A Autechre... jsou Autechre. Dobrý, všemu rozumím, ale ve finále si stejně myslím, že tyhle „předělávky“ jsou jako přelívání mlíka ze skleněné láhve do plastového tyglíku. Felix Kubin byl vlastně spoko.

Netušeným headlinerem se stal Carbon Atlantis. Takhle: Slezské muzeum je postavené v prostoru bývalého uhelného dolu, ale nemluvím o Dolní oblasti Vítkovice. Ty jsou rozlehlejší, industriálnější a sází na přitažlivý zevnějšek. Zkuste si zajít do jednoho z baráků, kam vás nepustí, třeba do Nových koupelen, a uvidíte tu pravou tvář, zuby času vysypané na opuštěných schodech, smrad práce a ocas kapitálu. Vítkovice nechávají patinu, z patiny dělají další patinu, falešná balzamizace. Katovice vyfutrovaly baráky, podepřely zdi a nechaly prostor k využití. Zvenku dobrý, zevnitř, co vymyslíš. A pak je tu úplně nová stavba, Carbon Atlantis.

„Ogromne, puste sale, emanujące potencjalną siłą wydarzeń - przestrzeń architektoniczna carte blanche.“ Ohromné, pusté sály emanující budoucnost. Nic a přitom cokoliv. Zvenku kombinace skla a kovu, když vejdete dovnitř, zjistíte, že kosmická loď je obrácená naopak, že ta větší část vězí v zemi. Vejdete ke schodišti, podíváte se dolů, suše polknete a chcete hlouběji. Neznal jsem smysl slova „velkorysý“, protože neznám nikoho velkorysého, všechno je to pragmatická schovávačka, slovo hladší než citový lubrikant. Tady jsem ho konečně pochopil. Dlouhá díra dolů vyvolá závrať, ale jednotlivými patry procházíte přes polochodby/pololávky, které jsou delší než tělocvična, delší než eskalátor na začátku Jackie Brown. Ohromující velké prázdné sály čekají na instalace, ale působí samy o sobě nezvykle vysokými stropy a prázdnými kvádry vzduchu, těžké i povznášející zároveň. Dvě patra pod zemí, v rohu audiovizuální instalace tvořená statickými artefakty, proměnlivými skrze vystupující umělce/kapely (Lutto Lento, Micromelancolié, Piotr Kurek nebo Stara Rzeka). Na zemi posedávali nadšenci a nechávali na sebe padat zvukové vlny, prostupovali skrze ně prostorem. Sada repráků vytvářela masu tak čistou a jednolitou, že byla hanba rušit slovem, ale mávla na mě holka, stála těsně před membránou repráku, která se chvěla jako nadržený pavouk. Měli jsme hlavy proti sobě a ona řekla: Vidíš, jak mě slyšíš? Takhle se pozná dobrý zvuk: má to asi dvě stě decibelů a my se dvacet centimetrů od blány bavíme šeptem.

„Prázdný“ prostor Carbon Atlantis samozřejmě ponouká k mnoha výkladům, sám kurátor se přimlouvá za jakési „uhlí atlantidy“, není těžké zahlédnout Noemovu archu, stejně jako šutr Létajícího Čestmíra, zcela na místě je prostor čekající na svůj stále jiný výklad, neustále se proměňující projekční anti-plocha. Interpretace se mění podle koncertního podkladu, stihl jsem Piotra Kureka, který se pohybuje v podobných meta-sférách kosmického řádu (viz jeho deska Edena, postavená na synth-varhanech) a který tentokrát stavěl a boural zvukové ściany, ty „analogové“. Pocit přízračného tripu a nemožnosti, ne-nutnosti obsáhnout prostor byl mrazivě… úlevný, všechno se odehrávalo v podivném odevzdání.

Hned po příjezdu jsme narazili na plyšového medvěda. Ne, to nebyla halucinace, to byl chlap oblečený jako medvěd, něco jak mají na stadionech maskoty, aby mohli někoho zkopat, když domácí tým prodá mač. Dýloval lupeny pod cenou, drogy, vyhlížel policajty a osomroval o cokoliv, jmenoval se Jacek a mám na něho numer (číslo). Bylo to v pátek večer, na kopci bývalého uhelného dolu, pod náma magistrála a impozantní výhled na Katovice, architektonický mix šedých panelových bloků a nové neonové zvěře tesané z osobitě zmutovaného kapitalismu. Pokud jste vyrůstali v paneláku, budete se cítit jako doma, pokud ne, možná budete chtít umřít. Magie velkoměsta.

P. S.: „Jestli tvoje dítě hledá poklad (szuka skarbu), cítí divokost v srdci, šílenství v očích, srdce na dlani a Nowa muzyka mu hraje v duši... netrap se, pravděpodobně je PIRÁTEM!“ (Junior Art Festival, pátá stage) Dziękuję bardzo.