Feel the Universe Circus Company: Limity jsou jen na nás

Festival bloumající veřejnosti Habrovka letos slaví patnáct let. Na letošním ročníku s podtitulem boj o přežití budou moci návštěvníci vidět světovou premiéru novocirkusové show Sky Is Not the Limit mezinárodního souboru Feel the Universe Circus Company. Honza Jirák a Bětka Tichá si našli chvíli na rozhovor o limitech těla i mysli a o tom, co všechno musí cirkusák přežít.

Kdo jsou Feel The Universe Circus Company?
Honza: Jsme skupina studentů cirkusových a divadelních akademií z Evropy. Náš první projekt byl Cirkus Laboratorium v roce 2016 v Přístavu 18600 v Karlíně, kde jsme za deset dní vytvořili celovečerní cirkusové představení. Třikrát jsme ho hráli a udělali dva workshopy. Mělo to být původně jednorázové, ale vzhledem k úspěchu celé akce jsme se rozhodli, že bude skupina pokračovat. Na další rok 2017 jsme se rozhodli pro jiný model celého konceptu. A ten teď lidi uvidí na festivalu Habrovka.

Je sestava souboru proměnlivá nebo už jste ve stálém složení?
Honza: Jádro celého našeho uskupení jsem já s Bětkou a pak Karolína Křížková s Evou Starou. Pak tam je Dán Sebastian Krefeld, který teď studuje ve Francii na cirkusové škole. K Sebastianovi jsme vzali na teeterboard ještě Mariku Marinoni, což je jeho přítelkyně z Itálie, která s ním taky studuje na cirkusové škole. Celou show ještě doprovázejí dva muzikanti - Tomáš Jirák a Jakub Koláček.

Jak vznikla show Sky Is Not the Limit?
Honza: Jednoduše. My jsme měli sen udělat svůj vlastní cirkus - tradiční, divadelní styl nového cirkusu. Udělat příběh, napsat scénář atd. To byl sen, který jsme si splnili minulý rok. Tento rok to chceme vzít za jiný konec. Představení bude bez šapitó a příběh by se mohl na ulici ztratit, tak chceme vytvořit především atmosféru, která by svou vizualizací a hudbou mohla diváky inspirovat. Zamýšleli jsme se nad tím, o čem je cirkus, co je ta vyšší síla, atmosféra cirkusu, a došli jsme k tomu, že spoustu věcí jde do vertikály, do nebe. A tam funguje i strach, který my cirkusáci překonáváme každý den. Spousta lidí si klade limity, které chce překonávat. Nejsme věřící, ale máme víru v to, co děláme. Milujeme lidi, milujeme život, a to je celý koncept Feel the Universe. Sky Is Not the Limit – v životě je všechno možné. Většina z nás studovala normální školy, a potom jsme se vymanili z toho koloběhu a zjistili, kde jsme šťastní. A rádi bychom, aby všichni kolem nás byli taky šťastní. (smích)

Když jsme připravovali rezidenci na zimu, měli jsme z toho strach, byl to pro nás náročný půlrok. A najednou mi jeden kamarád řekl: „Uvědom si, že strach je pouhou iluzí a že si ho vytváříš sám, že to vždycky nějak dopadne.“ Když lidi uvidí, že jedna holka dokáže držet tři lidi na sobě do vertikály, uvidí zároveň to, že limity jsou takové, jaké si stanovíme. Je to vizuální představení, není to show, která by měla říkat konkrétní příběh, ale neřekl bych, že je to jen kabaretní show.

Cítíte teď nějaký limit, něco, s čím jste se potkali během práce?
Bětka: Já jsem letos našla limit svého těla. Mám v Rotterdamu trenérku z Ruska, která mi dala dost do těla – děláš jednu věc stokrát, dokud ji prostě neuděláš. Už jsem nemohla víc, bolela mě ramena, nemohla jsem zvednout ruce nad hlavu. Začala jsem ale hledat, jakým způsobem můžu dojít ke stejnému výsledku, jak připravit tělo, aby tohle všechno zvládlo.

Jak vypadá týden studenta cirkusové akademie?
Honza: Já studuju v Kodani na Academy of Modern Circus, Bětka na Codarts University for the Arts v Rotterdamu, Sebastian s Marikou v Challone na národní cirkusové škole ve Francii a Kája s Evou na HAMU. Koncept cirkusových škol v zahraničí je podobný. I když je to akademie - model vysoké školy -, tak pět dní v týdnu trávíme celý den ve škole, od rána od půl deváté až třeba do osmi nebo devíti do večera. Celý den máme fyzický trénink, obsáhneme nejen cirkusové disciplíny jako akrobacii, ale máme i taneční a divadelní hodiny, fyzické divadlo, zkoumání disciplín z uměleckého hlediska a zároveň i teoretické hodiny – třeba anatomii, která je užitečná pro náš cirkus, nebo nutriční poradenství. Život cirkusáka není pohádka, ale má to zvláštní kouzlo. My jsme všichni opustili domoviny, rodné prostředí včetně známých a kamarádů a jsme sami, každý někde jinde. Je to něco, pro co žít, a nedá se to popsat, to se musí zažít.

Bětka: Děláme i hudbu, ve druháku si musíš vybrat nástroj a během roku se na něj učit.

A jak je to s fyzickým stavem, když makáte pět dní v kuse a něco se vám stane – můžete z toho vypadnout? Přece se někdy stane, že už nemůžete…
Bětka: Přesně tak. U nás je třeba ve druháku kluk, který si před rokem udělal něco se zády, pak musel přerušit, měl rok na to se zotavit a pak nastoupil znovu. Ale taky je tam holka, která byla ve druháku, zranila si záda, neví, co s nimi je, a přerušila studium. Záleží na každém, jak s tím chce bojovat.

Honza: Ono se říká, že první půlrok až rok na cirkusové škole se stává nejvíc úrazů, protože studenti neznají limity svého těla. Takže jedou naplno a přepálí to. Záleží na tom, jak je zranění velké. Ještě před tím, než jsem nastoupil na školu, jsem si zlomil nohu a měl v ní šrouby. Bylo dobře, že se mi to stalo před školou, protože jsem si uvědomil, že mám limity, a jsem opatrnější.

Jak vnímáte bolest?
Honza: Je rozdíl mezi zdravou a špatnou bolestí.

Bětka: Člověk ji musí umět rozeznávat.

Honza: A naučí se to z praxe - když tě bolí rameno, poznáš, jestli je to svalové nebo jestli je to v kloubu. Jakmile je to v kloubu, tak je to špatná bolest - víš, že jediné, co funguje, je dát si na chvíli pauzu. Nebo je to svalová bolest - když se přetrénuješ, tak tě svaly bolí, a jediné, co potřebuješ, je se protáhnout a lehnout si do postele. Víš, že druhý den vstaneš a budeš o něco silnější. Ta zdravá bolest je závislost.

Máte představu, co byste chtěli dělat, až vylezete ze školy? Chtěli byste se stát součástí nějakého mezinárodního souboru nebo si udržet svou značku Feel the Universe a tvořit svoje věci?
Honza: Já mám komplex z toho, že jsem už byl součástí takových skupin. Měl jsem vždycky učitele, který dělal představení, a já byl jeho součástí. Nikdy jsem si nemohl dělat, co jsem chtěl já. A vždycky mi říkali - uč se, jednou ti to přijde vhod. A já mám pocit, že teď přišla doba, kdy by bylo dobré se dát dohromady s lidma, se kterýma jsme naladěni na stejnou vlnu a mohli bychom to dělat tak, jak chceme my.

Bětka: Já bych chtěla mít svou vlastní skupinu nebo být ve skupině, která dýchá společně. Kde jsou si lidi stejně rovni a není tam žádný režisér. Láká mě tvořit s mými spolužáky, kteří na to mají stejný pohled jako já. Poslouchat názory ostatních a postupně sledovat, jak to vzkvétá, to mě baví asi nejvíc. Samozřejmě je tahle cesta těžší. Jít do nějaké company je jednodušší i proto, že dostaneš víc peněz za méně práce.

Honza: To je to srdce – když ti nevadí, že ty peníze nedostaneš. (smích)

Chtěli byste se vrátit, až dostudujete, nebo zůstat někde jinde?
Honza: Já mám rád změnu, když jsem někde dlouho, tak mě to tam už nebaví. Já bych rád měl základnu v Praze, protože ze zkušeností ze světa jsem si uvědomil, že Praha je jedinečná.

Bětka: I spousta cirkusáků si to hodně pochvaluje, chtějí vidět Prahu, Praha je nejlepší, krásná a pro cizince levná.

Honza: A hlavně je svobodná. Naše mentalita a celá česká kultura je ještě pořád dost svobodná, i když nevíme, jak to bude v dalších letech. Opravdu to na mě působí takovým dojmem. Když tady jdu po ulici, tak se cítím svobodnější než v Dánsku, tam je lidský faktor řízen výhradně zákony. A v Praze je navíc extrémní zájem o nový cirkus v porovnání třeba s Kodaní. Je o to zájem, lidi za to i platí. (smích) V Kodani mají lidi problém platit, většina projektů je dotována státem. Tady jsou projekty, které si aspoň z části na sebe vydělají.