Filip Kršiak (Elbe Dock): Ústí (do) Evropy

Festival Elbe Dock se vrací do Ústí nad Labem. A svým programem potvrzuje, že patří mezi neotřelé, dramaturgicky důvtipné a celkově lákavé filmové přehlídky u nás. Navíc nezůstane jen u filmů – místní bunkr se poprvé otevře veřejnosti a s ním i expozice desítky umělců, včetně například Olivera Torra. Přijedou i Buchty, elita jódlování a tvůrci nejlepších domácích dokumentů. Rozhovor s ředitelem Filipem Kršiakem o cestě z velkoměsta do města – a do Evropy.

více o festivalu zde

V Ústí nad Labem je Full Moon jako doma nejen díky spojení s Jiřím Imlaufem – jak jste se ale do tohoto pro mnohé zapomenutého kraje dostali vy? Co může festival udělat pro město? A co město pro festival?
Do Ústí nad Labem jsme se dostali postupně. V roce 2017 jsme přebrali organizaci desátého ročníku dokumentární Ceny Pavla Kouteckého, ta se odehrávala primárně v Praze, ale regionální ozvěny probíhaly v ústeckém klubu Mumie. Ročník 2017 proběhl v opuštěné továrně v Praze v Holešovicích, cenu jsme rozšířili o doprovodný program, třeba o program Slow TV – Slow Music a Slow Food, na který přišlo dost lidí. Všechno bylo dobře rozjeté, ale zdálo se nám, že podobná aktivita nemá v Praze takový význam, jako by měla někde mimo hlavní město. No a napadlo nás Ústí.

Jen tak, z ničeho nic?
Před tím jsme v Ústeckém kraji organizovali filmové tábory, jeden malý festiválek, natáčeli dokumentární komedii FC Roma a došlo nám, že nás to všechny táhne na sever, a to rovnou do nejsložitějšího krajského města v Česku. Města plného rozpolcenosti, zajímavého kulturního podhoubí, ale také zanedbané infrastruktury. Chtěli jsme být při tom, když se město probouzí. A to město, celý kraj, se skutečně probouzí. Pomalu, bolestivě, ale už se to děje. A najednou máme s dalšími kulturními subjekty ambice vytvořit z Ústí evropské město kultury. Je to úlet, ale třeba to vyjde.

Elbe Dock jako by spojoval tradiční s hodně svěžím – Cena Pavla Kouteckého bude letos udělena popatnácté, mezinárodní soutěž poprvé stavíte na dokumentech i hraných filmech. Má festival nějakou souhrnnou ideu?
Idea je hledání a boření. Festival se nesmí zastavit. Festival má hledat. Takže hledáme. Za tu dobu jsme se vyprofilovali a soustředíme soutěžní i část nesoutěžních dramaturgických sekcí na první a druhá díla umělců v audiovizi. Není to striktní, ale je to hlavní část festivalu. Nejen ve filmu, ale také v dalších druzích umění.
Ale to nestačí, hledáme spojení mezi filmem, videohrami, novými médii a dalšími druhy umění. Tradice je vždy založena na individuálním talentu. Každá tradice vzniká z něčeho nového, neotřelého, které se pak ustálí a je inovováno či napodobováno. A my hledáme ty nové talenty ještě před tím, než jsou objeveni. A zároveň se věnujeme již ustáleným režisérům a koukáme na jejich debuty. To je příklad Camerona s jeho Piraňou nebo Spielberga s Duelem, které budeme mít v programu vedle středoevropských tvůrců.

Současná jména jako hudebník Oliver Torr a (nejen) herní novinář Ondřej Trhoň jako hosté na jedné straně, „instituce“ Kouteckého ceny na druhé… vnímáš to jako polaritu? Koho se festival snaží oslovit?
Jasně, ty póly jsou někdy vzdálené, až protikladné. Ale základní myšlenka je dost jednoduchá. Pavel Koutecký byl chápající kreativní tvůrce i učitel, někdo, kdo měl rád začínající tvůrce, své studenty, nebál se cizích myšlenek a festival je oslavou hledání. Takže divoké umění, podivuhodné město a celý kraj k sobě patří. I když je to od začátku do konce plné protikladů.

Elbe Dock je přeshraniční festival – vnímají to návštěvníci? A berou ústecký a drážďanský Elbe Dock jako jeden nebo dva festivaly?
Asi bych měl v rozhovoru spíš říkat, jak se nám všechno daří. Ale ne, i v Ústí je to velká dřina vybudovat festival a v Německu jsme si to všichni představovali jak Hurvínek válku. Vlezem tam, představíme se, najdeme partnera a ten to za nás udělá a do pár let máme dvojfestival. Ale prd, v Drážďanech jsme minulý rok uskutečnili plnohodnotnou součást festivalu, ale tento rok nám do toho tvrdě skočil koronavirus. A my se možná pod vlivem toho všeho rozhodli najít v Německu nové zázemí, vybudovat silnější multimediální platformu spojující vědu, umění a kulturu. Proto se pro další rok stěhujeme do Chemnitzu a stěhujeme se proto, že se nám v Drážďanech nepovedl velký festival, ale spíš to byla taková houpačka, někdy lepší, někdy horší. Z Drážďan neodejdeme úplně, ale budeme se více soustředit na budování druhé plnohodnotné části festivalu v Chemnitz, jehož jednou z hlavních kulturních dominant je obrovská socha hlavy Karla Marxe mezi paneláky.

Otázka, jakou všichni dramaturgové milují: co v programu letos neminout?
Otrlé horory v dosud neotevřeném bunkru, výstavy bezmála desítky umělců v tom samém bunkru, silnou soutěž krátkých filmů, velkou diskusi o pornu moderovanou Buchtami z Radia Wave, workshop na vytváření videoher či workshopy saunování a jódlování a moje libovka – koncert Pasti.