keša | Články / Reporty | 28.07.2014
Dnes se představila ve filmu George Fitzmaurice Bella Donna, travička polská herečka Pola Negri. Snímek vznikl v roce 1923 podle stejnojmenného románu Roberta Smythe Hichense a herečka se velmi dobře vžila do role vypočítavé mrchy, i když se říká, že ji postava Bella Donny děsila. Aby se poté promítla do jejího osobního života.
Pro DVA je hudební doprovod k filmům samozřejmost. Na tomto poli jsou dávno ostřílenými profíky, což předvedli hned v úvodu, který začal reprodukcí fragmentu dobové písně. Kdo přehlédl DVA v rohu podia, musel si myslet, že se ocitl na projekci filmu ve dvacátých letech. Jednoduchý a trefný začátek. Píseň pomalu odezněla a nastoupila smyčka perkusí, do které se pomalu nabalily další nástroje typické pro manželskou kapelu. Film je tvořen několika dějstvími a DVA zvolili spíše písňový koncept, nepotřebují odbíhat ke konkrétním dějovým detailům. Zvuk je blízký jejich studiovým nahrávkám, jen rytmus střídání nálad podřizují filmovým sekvencím. I se zavřenými víčky jste mohli cítit radost femme fatale, zrod sebevražedné myšlenky, lest, ale i zrádnou krásu, která za všechno může.
DVA měli poměrně těžký úkol. Byť šlo o němý film, hodně se v něm mluvilo, filmové scény a prostředí se často měnili, děj byl „akční“. Takový snímek se nedá odbýt improvizací na jedno téma. Písňovou formu občas porušili i krásnými detaily: za nejmazanější považuju moment, kdy se na plátně zpívá píseň podle not, DVA si ji našli a pustili v originále s praskotem desky, částečně synchronizované.
Krása a moc, hlavní a jediné motto, kterým se Bella Donna řídila. Dopadla způsobem, který jí byl předpovídán, osudu se nedá uniknout. DVA vystupovali suverénně a o jejich výkonu rozhodli diváci dlouhým potleskem nejen po filmu, ale už před ním. Seděl jsem, díval se a poslouchal, jak jim to celé podle očekávání a bezezbytku vychází.
Bella Donna, travička (hudební doprovod: DVA)
27. 7. 2014, Kino Hvězda, Letní filmová škola, Uherské Hradiště
www.lfs.cz
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.