keša | Články / Reporty | 28.07.2014
Dnes se představila ve filmu George Fitzmaurice Bella Donna, travička polská herečka Pola Negri. Snímek vznikl v roce 1923 podle stejnojmenného románu Roberta Smythe Hichense a herečka se velmi dobře vžila do role vypočítavé mrchy, i když se říká, že ji postava Bella Donny děsila. Aby se poté promítla do jejího osobního života.
Pro DVA je hudební doprovod k filmům samozřejmost. Na tomto poli jsou dávno ostřílenými profíky, což předvedli hned v úvodu, který začal reprodukcí fragmentu dobové písně. Kdo přehlédl DVA v rohu podia, musel si myslet, že se ocitl na projekci filmu ve dvacátých letech. Jednoduchý a trefný začátek. Píseň pomalu odezněla a nastoupila smyčka perkusí, do které se pomalu nabalily další nástroje typické pro manželskou kapelu. Film je tvořen několika dějstvími a DVA zvolili spíše písňový koncept, nepotřebují odbíhat ke konkrétním dějovým detailům. Zvuk je blízký jejich studiovým nahrávkám, jen rytmus střídání nálad podřizují filmovým sekvencím. I se zavřenými víčky jste mohli cítit radost femme fatale, zrod sebevražedné myšlenky, lest, ale i zrádnou krásu, která za všechno může.
DVA měli poměrně těžký úkol. Byť šlo o němý film, hodně se v něm mluvilo, filmové scény a prostředí se často měnili, děj byl „akční“. Takový snímek se nedá odbýt improvizací na jedno téma. Písňovou formu občas porušili i krásnými detaily: za nejmazanější považuju moment, kdy se na plátně zpívá píseň podle not, DVA si ji našli a pustili v originále s praskotem desky, částečně synchronizované.
Krása a moc, hlavní a jediné motto, kterým se Bella Donna řídila. Dopadla způsobem, který jí byl předpovídán, osudu se nedá uniknout. DVA vystupovali suverénně a o jejich výkonu rozhodli diváci dlouhým potleskem nejen po filmu, ale už před ním. Seděl jsem, díval se a poslouchal, jak jim to celé podle očekávání a bezezbytku vychází.
Bella Donna, travička (hudební doprovod: DVA)
27. 7. 2014, Kino Hvězda, Letní filmová škola, Uherské Hradiště
www.lfs.cz
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.