Filmové Hradiště 2019 IV: Živá hudba i posvátné ticho

Na obloze se honí mraky, občas vykoukne slunce. Návštěvníci přivyklí na tropické teploty přelomu července a srpna se letos mohli těšit z přijatelnějších teplot, které přicházely spolu s mračny, po obloze se prohnalo i několik rychlých letních bouřek. Nabídka občerstvení na hlavní festivalové ulici ve Smetanových sadech byla takřka identická s loňskými ročníky a burgery, pizzu, vegetariánské a veganské pokrmy doplňovalo sýrové okénko, káva nebo stánek s vínem. Na svačinu nebo rychlou večeři mezi projekcemi to stačilo, přes oběd bylo nutné navštívit některý z podniků ve městě. V tomto ohledu je třeba vzpomenout poctivou jídelnu na Mariánském náměstí. Autentické stravovací zařízení hojně navštěvované účastníky Letní filmové školy, ale hlavně místními. Zde se na nic nehraje, porce jsou velké, pokrmy lahodné, pivo zdáli, od Krakonoše.

Pevné místo v programu Filmovky patří němým filmům s živou hudbou. Letos se v jeho rámci představily tzv. městské symfonie, tedy díla snažící se zachytit dojem, pocit z daného města. Jak zaznělo několikrát v úvodu k jednotlivým snímkům, ty nejsou turistickými průvodci, ale záznamem ducha doby a specifické atmosféry města. Autorský rozměr je živený především fascinací pohybem, možností jej zaznamenat. A dramaturgie hudebních doprovodů nabídla celou paletu přístupů, jak k tomu přistoupit. Pohybovali jsme se od jemné elektroniky (Misty Pictures) přes hřmotné kytary (Drom) až po smyčcové kvarteto (Bennewitzovo kvarteto). A divák dopředu nevěděl, jestli přizvaný hudebník/kapela pevně promyslel každou notu s ohledem na dění na plátně nebo jestli se bude jednat o volnou improvizaci. Důležitý byl výsledný dojem.

V sobotu cyklus otevíral snímek Město miliónů (r. Adolf Trotz) s doprovodem dvojice Misty Picture (Barbora Polcerová alias Enchanted Lands a Wim Dehaen). Snová elektronika budující fantastické hudební krajiny zjemňovala obraz plných berlínských ulic, jimiž lomozí stovky aut, tramvaji, vlaků, autobusů i koňských povozů. V pondělí došlo na kanonického Muže s fotoaparátem Dzigy Vertova za doprovodu Tomáše Vondry (Tomáš Palucha, Orient, Lavra). Dnes už klasický film není typickou velkoměstskou symfonií, zajímá jej hlavně socialistický svět, s programovým záměrem ho ale spojuje téma pohybu, které je zásadní i při líčení hospodářských úspěchů a života v tehdejším Rusku. Vondrův doprovod na klávesy a syntezátorové krabičky pracoval tentokrát mnohem více s tempem filmu, které nechával vyniknout i pomocí pravidelného rytmu industriálních zvuků. Při sledování se nabízela paralela mezi fotoaparátem (kamerou) a zbraní, hudební doprovod tento dojem explicitně podtrhával. Městské symfonie jsou divácky vděčným tématem, stejně tak filmy s živým hudebním doprovodem, není divu, že v kinu Hvězda bylo plno.

Vrcholem bylo vystoupení světoznámého smyčcového Bennewitzova kvarteta. Nikoliv proto, že by jejich doprovod byl historicky nejadekvátnější, ale protože výrazná hudební dynamika kvarteta umocnila tu obrazovou. Odjezdy a příjezdy vlaků, pouliční mumraj nebo horská dráha ve snímku Berlín: symfonie velkoměsta (r. Walther Ruttmann) tak byly ještě sugestivnější a intenzivnější. Ostatně na konci došlo na aplaus vestoje, který při absenci závěrečných titulků nahradil katarzi.

Někdy je lepší neplánovat, zejména v případě letního kina Smetanových sadů, neboť v parku lze natrefit na ledacos. Třeba na film Lea z letošního cyklu Zapomenuté klenoty 90. let, kam byly jinak zařazeny, dle mého, nijak nezaprášené klasiky Postel, Návrat idiota či Kouř. Lea režiséra Ivana Fíly je ale opravdu pozapomenutější, když jde o komorní, psychologické drama ze Slovenska devadesátých let. Trochu jiná romantika, hledání cesty k tomu druhému skrze nelehké vlastní osudy.

Hudební program? V úvodu festivalu se o psychedelickou elektroniku staral Mike.H z kolektivu Seed, o pár dní později zase AVA kolektiv, který se pohybuje mezi ambientními plochami i dekonstrukcí klubových beatů. Audiovizuální show Shoega byla zážitkem sama o sobě, stan, ve kterém se vše odehrávalo, viděl padat kapky potu i spokojené úsměvy. Milé je, že podobné dramaturgické kousky se neomezují jen na podobná zvuková dobrodružství, díky přítomnosti cimbálovek program nepostrádá na rozmanitosti. Osobním favoritem se stala Cimbálová muzika Kremlor, ale zdaleka není jediná, která v kraji působí. Slovácké folklorní tradice jsou živé, viděli a slyšeli jsme to každý den.

Co ještě utkvělo z letošního ročníku? V hlavě máme až posvátné ticho, které se rozhostilo v zaplněném sále po projekci dokumentu Forman vs Forman. Snad u toho ticha nezůstane až do další Filmovky.