First time in a long time I felt alive! (Touché Amore & co.)

Dá se slovy reprodukovat večer, který vám změní život? Ne. Má cenu se o to snažit? Stokrát ještě půjdeme hlavou proti zdi sisyfovskou stezkou za cílem, na který nedosáhneme. Co nás žene? Rozšifrování (amor) je snadné, pokud přistoupíte na hru bez pravidel. Lezl jsem do prázdné Sedmičky a měl takové tušení…

Už během zvukovky bylo jasno. Přestože byli povoláni do zbraně později, vyhnali svou půlhodinou intenzitu večera ke stropu. Špína a agrese čerpající ze správných vlivů a stojící na pevných základech. Bubeník shazoval stojan na crashku, zatímco Poláci lili po holkách pivo. Oscar vřeštěl kousky své Poezie Ničeho (kupte/stáhněte si zin!) a když se ladilo, Daniel nám monotónně povídal, jak nás má rád. To basák neodhalil ani svůj ksicht, opřený o aparát. Oproti hvězdám z francouzského zapadákova (sic) namalovali seveřané obraz sama sebe tajemnějšími odstíny. Domácí poslech vynikajících alb sežehl živák na prach. Jestli vás baví No Omega, spalte jejich desky a jděte jim dělat řidiče na tour. Najeté kilometry se platí silnou měnou.

Bál jsem se, jak může křivka stoupat vzhůru. Kam? Místo toho nastal propad. Birds in Row samozřejmě umí zapálit pod kotlem a onoho večera se topil v potu nejeden posluchač. A asi zaslouženě. Pod tajemnou aurou anonymity zůstali Já, Ty a On, Násilí ale nejspíš někde pozapomněli. Zklamání? Spíš chyba na mém přijímači, kam dolehla jen vymačkaná slupka výtečných skladeb. Lepší je nemít očekávání. Bylo vyprodáno a začalo se to projevovat.

Hlavní hvězdy večera bohužel nedorazily. Jestliže se první kapela schovala za hluk a druhá roztrhala občanky (žádné to nevyčítám), třetí zůstala sama sebou. Trumfy by se z krátkých rukávů košil tahaly blbě, švindlovat netřeba. Muzika promlouvala agresivně a burcovala. Jeremy nehnul ani prstem. Násilné chování přenechal jiným a zůstal u nenuceného lidství. I napotřetí šéfoval vystoupení vychrtlý mlátič, publikum si to ale nenechalo líbit a několikrát za večer si s civilním básníkem v límečku vyměnilo role. Nová deska kralovala setlistu bez mezer, i ladící pauza byla vyplněná instrumentální vrstvou a působila jako součást vystoupení. Když došlo na starší kusy, hlasivky přitvrdily. Když došlo na mluvení, hlasivky vynechávaly: „Kdo byl na Doomriders?“ Tentokrát stojím před vámi já a pod kapucí a ignorantskou pózou pláču. „Kdo byl na La Dispute? Díky, že utrácíte prachy za muziku.“ A to se letošek ještě ani nepřehoupl za půlku, keep your eyes open! Bez rozdílu věku se písničky zpívaly sborově od začátku do konce, kdy Jeremy vstoupil mezi lidi a během vteřiny ztratil mikrofon i pozornost. Jak lépe dokázat, že je jedním z nás? Přídavek si lidi vybrali sami a když dopadla jedenadvacátá metafora, nastal povinný smutek. Nudit se nebylo kdy, hladovět nebylo po čem. Krátké, a výstižné.

Ano, tohle všechno se stalo. Propojujícím prvkem všeho je nepopsatelná nádhera a tu předat neumím. Jako někdo jiný neodcházíme z klubu každý den.