Frenetická filozofizující myš John Maus

Kdo si před lety nezpíval o pozdravu měsíci nebo o genocidě policistů, jako by nebyl. Od poslední pražské návštěvy se ale John Maus úspěšně uvedl i u širší veřejnosti a jeho aktuální koncert tak vhodně a včasně doprovodil nedávno vydané, netrpělivě a dlouho očekávané album Screen Memories. Byť jen čtyřicetiminutové. Že hledal nový zvuk, tušíme, že skončil opět nespokojen, víme z rozhovorů, ale jeho DIY modul přece jen přinesl podobně neotřelou, a přitom podvědomou atmosféru. A rozhodně je pořád o co stát, zejména naživo. Did we become the pitiless censors of ourselves, jak mu prý řekl Badiou?

Tovární set vhodně otevřel Mausův soukmenovec a kamarád Gary War. Společné naladění a kreativní tendence se u nich už ostatně protnuly na Haunted Graffiti jejich dalšího dobrého známého, Ariela Pinka. O něco dlouhovlasejší War si odtamtud odnesl pochopení a um pro budování elektronicko- psychedelických koláží, jejichž působivost ukázal i Praze. Jeho vystoupení by sice slušelo spíše menšímu, intimnějšímu podniku, přesto zapůsobil i v prostorné smíchovské betonové oáze. Bylo to také hlukem, sklouzávajícím z melodických, srozmumitelných poloh do kakofonických očistců, a přitom jasně zářícím u hitů jako God Trip.

fotky z koncertu tu

John Maus si od Garyho Wara částečně vypůjčil kapelu a jeho synth-goth-pop položil prst na tep večera. I když scházela kytara. Návštěvníky to z polospánku zjevně neprobouzelo, ačkoli Mausova dynamická show představovala opak unylých, do sebe zahleděných postpunkových seancí. Trhané pohyby, vlající kštice, mikrofon ponořen kdesi v její hloubi, hypnotický hluboký hlas znějící ze středověku i osmdesátek. Sdělení písní na půl cesty mezi genialitou, absurditou, vážností i humorem, manifestem i hříčkou.

Diváci reagovali spíše na osvědčené písně z předchozí nahrávky We Must Become the Pitiless Censors of Ourselves (2011), ty měly vřelou odezvu. Intenzivní projev fascinoval a nebyl jen vnější formou, byl i spektáklem odkazujícím k individualitě, egu a taky k dystopii a techno-pesimismu nového tracku Combine. Po čase se okoukalo i Mausovo frenetické nasazení a pozornost se tak upnula ke zvukové a textové stránce. To posluchače vedlo k úvahám nad tím, nakolik Maus vyjadřuje náladu své doby, nakolik je jeho pop přístupný, klamavě naivní, a přece spiklenecký. Nebyl to koncert, byl to koncept. Co také čekat od politického filosofa a nonkonformního hudebníka v jednom?