Zelenej | Články / Reporty | 15.11.2013
Marně se snažím nepohupovat v rytmu IDM, který tlumí atmosféru, a čekám, z jaké strany přijde ten, jehož hudbu máme všichni přítomní společnou. Čili jedna z temných hvězd labelu Tri Angle, The Haxan Cloak.
Sál Lucerny Music Bar není z největších, tím spíš překvapí-zamrzí-naštve, že nepraská ve švech. Postavy, opírajíce se o opěrné sloupy Music Baru, se v přítmí líně hromadí a postupně dávají dohromady stěží stovku. Stará dobrá Lucerna, na jedno pivo a žebráka na Florenci padly celé moje úspory. (Ale té lípy se nevzdám!)
Asi o půl desáté se ze zvuků Boards of Canada a nezbytného umělého kouře vynoří Bobby Krlic aka The Haxan Cloak s vážnou tváří plastického chirurga. Bez famfár a velkého/jakéhokoliv úvodu rovnou začíná plodit zvuky známé ze svého posledního alba Excavation. Nevíří okolo sebe auru uctívaného, nedosažitelného umělce, o to se postará až jeho hudba.
Na stole nenajdete žádný počítač, žádné jablko zářící do tmy. Haxan přejímá roli boha, tvoří a hlavně ovládá. Z jeho jistých rukou srší prostřednictvím analogických pultů mírně zpřeházené a poupravené tracky z nového alba, teď ale samozřejmě nesrovnatelné se studiovou verzí. Podíl má i skvělé ozvučení sálu a v případě, že stojíte vepředu, i rozložení pódia. Nevyhnutelná resonance se ve vyhrocených momentech chopí všeho živého i neživého. Hudba naplňuje celé tělo, škrtí a dusí. Lapí do smyčky. Zvuky zhmotňují a rýsují se do tvarů, zážitek je totálně 3D, ruchy obestupují tělo kolem dokola, fuck IMAX. Ač plocha pro projekci zůstává nepoužitá, o vizuální scenérii není nouze. Tematická světla drží krok, celá scéna, zejména kvůli splašenému stroboskopu, několikrát donutí zavřít oči. Tak je vše ještě intenzivnější. V půlce se na chvíli probouzím z tranzu se zjištěním, že jsem deset minut odevzdána čistému noisu.
V recenzi na Excavation jsem psala o obrazotvornosti poslechu. Dostat se ale na level Haxanova koncertu chce hodně násobení. Halucinogenní představení, kdy věříte všem představám a pocitům, věříte, že jste na posmrtné cestě. Tady a teď. Věříte v tu chvíli spoustě věcí. Že je něco po smrti, spousta světel a něco silnějšího než vy.
Pocit na takovém koncertě je vždy osamělý, ale ne v patetickém slova smyslu. Každý tu stojí sám za sebe, jednotlivci, jeden vedle druhého, ale na míle daleko nikdo, kromě momentálního boha. Ten vše zvládá bez nejmenší změny výrazu v obličeji, naprosto vážný a soustředěný, jako se skalpelem v ruce. Ve chvíli, kdy odezní poslední tón z jeho setu, Haxan Cloak zmizí a na jeho místě stojí trochu nesmělý Bobby Krlic. S úsměvem se klaní a děkuje publiku. Ze všech okamžitě spadne jakési pomatení a oddanost. Stroboskop přestane drásat slzy z očí a na pódium dopadne po dlouhé době statické osvětlení. Pohled na lidi okolo a tichý Tomorrow’s Harvest plující z repráků nás jako vysavač zase v sekundě vtáhne do reality. Zážitek mizí nepříjemnou rychlostí a brzo mi připadá jako lucidní sen. Jak někomu popsat svou klinickou smrt? Jen v pocitech.
The Haxan Cloak (uk)
11. 11. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.