Full Moon 10: Editorské tipy Viktora Paláka

Viktor Palák ve Full Moonu zeditoval celkem čtyřicet čísel. "Vždycky jsem rád pozoroval, jak celá řada autorů roste," říká o tom, co je na téhle práci nejlepší. Chvíli jsme ho přemlouvali, ale nakonec tři texty doporučil "i s vědomím toho, že to je žalostně málo". Jako první vybral recenzi Lukáše Grygara na stand-up australské komičky Hannah Gadsby. "Původně jsem chtěl upozornit na Lukášův rozhovor s Martinem Kyšperským, nakonec jsem ale vybral Nanette. Tohle je důkaz, že recenze může být žánr velmi osobně psaný, a zároveň relevantní."

Také v této edici tipů došlo na oblíbeného kolegu Jakuba Peřinu. "V čísle #77 měl hezký úvodní text. Vybírám nakonec ale jeho rozhovor s režisérem Abelem Ferrarou. A to nejen proto, že se zeptal, čím to je, že má renomé takového kokota. Tedy Ferrara, nikoliv Jakub." To zní jako přátelská diskuze dvou lidí, kteří si musí rozumět.

Do třetice Waghissův rozhovor s miláčkem Johnem Congletonem. "Nemyslím si, že rozhovor je snadný nebo pohodlný žánr, tady se krásně prolínají spřízněné duše s velkou přípravou, naladěním a znalostmi." Závěrem Viktor, který deklamoval svou hrůzu z malého počtů textů, které může čtenářům doporučit, přidává alespoň tip rovnou na celou grafickou rubriku Carton Five: "Když už jsme v tom listování, ve starších číslech doporučuju její libovolné vydání!"

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu. Nanette klame už názvem: o ženě stejného jména, kolem které se mělo celé pásmo původně točit, nepadne skoro nic. Hannah Gadsby se identifikuje jako "unavená" a s komediální kariérou chce seknout. Přes deset let si střílela sama ze sebe, ze svého původu (lesba z ultrakonzervativní tasmánské komunity) i ze svých úzkostí pramenících nejenom z výše uvedeného. (čtěte dále)

Full Moon 10: Řekni mi to ještě jednou - a ještě, a ještě! Rozhovor Abel Ferrara (us)

"To jsem pak už v lásce, kde praví hlas milenců: řekni mi to ještě jednou - a ještě…," napsal Vladimír Holan o básních Josefa Friče. Byl z nich nadšený, dojatý a vehnaly mu slzy do očí. Když jsem někdy před patnácti lety poprvé slyšel New York Doll od Davida Johansena, která zní na začátku filmu Strach v New Yorku, cítil jsem to podobně. Nevěděl jsem, kdo jsou to New York Dolls, Abel Ferrara, ani že v New Yorku 70. let existovala nějaká umělecká punková scéna. Chtěl jsem to tehdy prostě slyšet ještě jednou. S bez přehánění kultovním režisérem Abelem Ferrarou jsem se potkal na letošním Febiofestu, kde převzal cenu za celoživotní dílo, a plánovaných patnáct minut se nám naštěstí trochu protáhlo. (čtěte dále)

Full Moon 10: O smutném méďovi. Rozhovor John Congleton (us)

Sotva jsme se nastěhovali. Zpoždění půl hodiny, z okna mezi čtyřmi holými stěnami se kouří snad už pátá, vůbec to nepomáhá. "Pokud ten člověk není mílius, tak už nikdo," říkali. "A hlavně ho nezdržuj komplimenty." Copak to jde? John Congleton založil nejlepší kapelu na světě a nahrál všechny desky, u kterých jste se poslední dobou rozplývali (a co teprve ten letošní aprílový šok!). Long live the Queen. Na trůn už se šplhá fakt těžko, komplimenty lítaly hlava nehlava. Převzít pochodeň? Aby bylo jasno: nikdo není takový mílius jako právě John Congleton. Prý že je v L.A. se svou přítelkyní, je tam teplo a má se fajn. "Tenhle týden nepracuju, beru si nějaké volno." (čtěte dále)