Full of Hell: grind je nejextrémnější podoba punku

Nepotrvá to dlouho a americká kapela Full of Hell oslaví deset let na scéně. Má za sebou množství splitek (za všechna jmenujme desky s Code Orange Kids a Nails) i řadových nahrávek. Ta, kterou před pár lety vydali s japonskou noisovou ikonou Merzbowem, je vystřelila ke hvězdám a následná kolaborativní nahrávka s The Body jejich let ještě akcelerovala. A letošní album Trumpeting Ecstasy? Však si projděte články, které bilancují dosavadní „tvrdé“ desky letošního roku – skoro v žádném nechybí.

S vokalistou Dylanem Walkerem jsme se poprvé bavili před pár lety, když Full of Hell koncertovali spolu s Merzbowem v tokijském klubu Earthdom. Japonsko jsme tedy nemohli nechat stranou. Ve čtvrtek 6. července vystoupí Full of Hell na festivalu Obscene Extreme.

Vaše nová deska Trumpeting Ecstasy je úderný grindcorový útok, který nenechává na lidstvu nit suchou. Vychází to z vašeho světonázoru anebo z toho, oč si říká žánr?
Na lidské povaze není mnoho dobrého. I v naší nejmorálnější chvilce jsme zkorumpovatelní. Tenhle pohled je zvláště mezi grindery docela častý, i když bývá nahlížen z různých úhlů. A tahle deska je jednoduše odrazem mých myšlenek, znevážením všemožných rolí člověka, toho, co na Zemi reprezentuje.

Mělo na desku vliv aktuální politické klima u vás doma v USA? Zařadil bys Full of Hell k angažované linii žánru?
Neřekl bych, že ta deska vznikala jako reakce na současnou atmosféru, ale taky by bylo naivní říct, že jí nebyla ovlivněná. Když máš kolem sebe neustále podobně smýšlející kamarády, snadno zapomeneš, že svět je tak temným místem. Život v bublině, jak se říká...
Pamatuju si na chvíli, kdy mi došlo, že i v mé rodné zemi je světonázor tolika lidí tak zpátečnický, až jsem si myslel, že to v moderní době už prostě není možné. Tohle chci mít navěky na paměti.

Full of Hell fungují od roku 2009, ale opravdový průlom přišel až s albem, které jste složili společně s Merzbowem v roce 2014. Anebo to vnímáte jinak?
Tohle rozhodně byla velká příležitost a dost možná i zlomový moment, kdy jsme naskočili na správnou vlnu a taky začali znít současněji. Skoro všechny kapely, které se dají dokupy v mladém věku, se musí nějak vyvinout – a chvíli to trvá. Full of Hell jsou pro nás všechny první kapelou, se kterou jsme vydali nějakou hudbu – takže se taky pořád vyvíjíme a učíme. I nyní. Po roce 2014 ale všechno míří zvlášť vzrušujícím směrem.

Při poslechu vaší nové desky přijdou nejednou na mysl The Body – a to nejen v titulní skladbě s ženskými vokály. Společně jste před rokem vydali album One Day You Will Ache Like I Ache. Jaký na vás mají vliv?
The Body nás rozhodně ovlivnili hodně. Jeden kamarád vzpomínal, jak je poprvé viděl naživo a měl pocit, že právě spatřil finální bod, do kterého může tvrdá hudba dospět. A já s tím úplně souhlasím.
Jejich hudba je jako jakási otevřená platforma pro zachycování zatěžkanosti, tady se vůbec nepohybujeme v běžných kategoriích. Duchovně, zvukově, tohle jde až na dřeň. Členové The Body jsou taky naši blízcí přátelé, čehož si moc považujeme.

Ať už se bavíme o zmíněných hudebnících anebo jiných, s nimiž jste spolupracovali – berete tahle setkání jako příležitost něčemu se přiučit nebo spíše seance „rovnocenných“ umělců?

S The Body jsme hodně koncertovali a skamarádili se, takže to fungovalo zase trochu jinak. Oni si ke spolupracím zvou právě kamarády. A my kolaborujeme rádi, protože nám to dává možnost pracovat zase s trochu jinými nástroji.
S Merzbowem to byla obrovská čest – tady jsme najednou museli hodně rychle dorůst do hodně dospělých bot. Snažili jsme se, co to šlo. Koncertovat a skládat s ním byla hodně pozitivní zkušenost. Prostě se to liší případ od případu…

Skladby na Trumpeting Ecstasy mají méně než minutu i více než šest, je pro vás jejich délka téma?
V žádném případě. Nikdy jsme neřešili, že by skladba měla být tak či onak dlouhá. Jen jsme si oblíbili, když desky uzavíráme delšími kusy – to je všechno. Myslím, že když Spencer (Hazard – kytarista) buduje ty skladby, samy si řeknou o to, jak mají být dlouhé. V kapele to rozhodně nijak neurčujeme. Rozhoduje dobrý pocit.

Máte za sebou kupu japonských koncertů – a tamní fanoušci jsou známí svou odevzdaností, věrností. Přijde vám, že vás v Japonsku berou jinak než jinde?
Japonsko je jednoduše úžasné. Naše tamní koncerty byly naprosto šílené a ti lidé opravdu zapálení. Ano, na japonské hudební scéně mě zaujalo, jak neuvěřitelně odevzdaní ti lidé jsou – a nesejde na žánru. Svůj um berou smrtelně vážně a je to obdivuhodné.
Taky mají sklon ohýbat žánrové zvyklosti způsoby, jaké nás na Západě ani nenapadnou, což je skvělé. V Japonsku jsem neviděl ani jednu kapelu, která by se mi nelíbila – a to už něco vypovídá. Nemůžu se dočkat, až se tam vrátíme.

Kromě Japonska jste hráli i v mnoha jiných zemích doslova po celém světě. Přijde ti, že existuje něco jako globální grindcorová komunita?
Vlastně bych vůbec neřekl, že do nějaké grindcorové komunity náležíme… Ale ze zkušenosti mi přijde, že tak silnou ji dělají ideje, které najdeš za tou hudbou. Kapely, které vzejdou z punkového přístupu k věcem, v sobě mají náboj, jaký jinde nezažiješ. A grind je v určitém ohledu nejvíce extrémní podoba punku. Naprosto neohrožený hudebně i politicky. A navíc grindové kapely, na které narážíme jinde než na Západě, jsou tak skvělé, že už proto stojí za to cestovat.

V roce 2015 jste vystupovali na kanadské mutaci festivalu Obscene Extreme, teď konečně přijedete na jeho rodnou půdu. Očekávání?
Nejsem si jistý, co mají lidi čekat od nás – ale my věříme v notně šílený set a milé přijetí. Na Obscenu jsme chtěli hrát strašně dlouho a je nám ctí, že se to letos podaří. Půjdeme do toho naplno.