Fullface: Kasabian ve stopách Yeezuse

Eklektičtí velociraptoři Kasabian se letos v červnu vrátí na scénu s pátým albem, s jehož názvem si hlavu moc nelámali a nazvali ho přímočaře dle stopáže - 48:13. Kytarista, songwriter a hnací motor formace Sergio Pizzorno prohlašuje, že nová deska obsahuje přímější a dravější verzi kapely. S výrokem pevně souzní i čerstvě zveřejněný obal desky sázející na maximální minimalismus a věčnou kombinaci černé s neonovou růžovou. Na jedné straně vyznání bezprostřednosti, vizuální syrovosti, neučesanosti a DIY kultuře, jež bude pravděpodobně skvěle ladit k hudebnímu výsledku, na té druhé do posledního detailu pečlivě naplánovaná propagace nového materiálu sledující aktuální trendy.

Art directorem není ostatně nikdo menší než konceptuální umělec, módní návrhář a designér argentinského původu Aitor Throup, který má momentálně pod taktovkou i veškeré vizuální dění okolo „debutujícího“ Damona Albarna . Tohohle milovníka lidské fyziognomie a převrácených písmen pojí s Kasabian vedle přátelství spolupráce už na čtvrté studiovce Velociraptor! , k níž opatřil jak kompletní artwork, tak výborné „lovecké“ video nebo mystický backdrop pro živá vystoupení.

V případě aktuálního počinu se Throup rozhodl vsadit na guerillovou kampaň a následovat tak mj. loňského Yeezuse Kanyeho Westa, který to s brutálním minimalismem vzal natolik vážně, že se artworkem stal samotný produkt cédéčka s rudou lepící páskou na plastovém obalu (beztak měl celou dobu na paměti trefný přebal ke Steal This Album! od System of a Down). Throup nejdříve dva vůdčí členy Kasabian vyslal na Dalston’s Kingsland Road, aby bílou zeď hned vedle jeho vlastního obchodu přetřeli narůžovo a napsali na ni tehdy ještě onu záhadnou číselnou kombinaci. Natočil o tom taky krátký klip Malted Milk, o jehož názvu s úsměvem mlží a jen upomíná na souvislosti s vydáním desky a účastí kapely na letošním Glastonbury v roli headlinerů.

Ať už to dopadne jakkoliv, jisté je, že Kasabian podruhé v řadě spolupracují s jednou z absolutních špiček konceptuálního designu a propagační kampaň k nové desce bude minimálně kvalitní a snad i stále překvapující. A je vlastně jedno, zda je celková živočišnost a primitivnost v prezentování (stačí si projet jednoslovné názvy songů, které jsou třebas - po vzoru pilotního dance-singlu – pouhými citoslovci) skutečná či hraná – zkrátka, zda jde „pouze“ o urputné sledování módních trendů anebo o skutečné „fuck off všem kritikům“, jak o desce hovoří Pizzorno v rozhovoru pro NME.

Kanye West se ostatně také zvysoka vykašlal na nějaké vysvětlování a vizuál Yeezuse lze vnímat v několika rovinách – jako ukázku faktu, že božský Yeezy přeci žádnou reklamu nepotřebuje, jako opovržení vizuální dobou, kdy každá malichernost je velkolepě prezentována, odhalována a prodávána masám, nebo jako další zdvižený prostředníček, tentokrát mířený přímo na samotné posluchače, které žádné obaly pro fyzické nosiče nemusí zajímat, když stejně jen všechno bezhlavě stahují z těch internetů.