Anna Mašátová | Články / Reporty | 23.07.2015
Neměli by Plastici změnit název alba na "S dýmem je underground"? Mezinárodní sestava „Černého kouře“ je androšem přímo ukázkovým, chvíli tropicana, místy metal, punk, skřeky i taneční takty, kdo ještě koncert podpořil konzumací ilegálních látek, mohl zažít jednu z životních jízd.
Zjevy jsou to díky kostýmům a pohybům až prapodivné, něco mezi Chiki Liki Tu-a a Sun Ra Arkestra. Jestli si někdo myslel, že zvířecí vzory letos nefrčí, šeredně se zmýlil, přihoďte k tomu zlatej plášť a sluneční okuláry, a budete vypadat jako pravověrný fanoušek. Objev roku 2014 oblbnul Colours of Ostrava a ostatně mnozí zamířili i dva dny později do Akráče, o český fanklub bylo postaráno.
Prý to s Fumaça Preta zpočátku vypadalo jen na jednorázový jam a blbnutí ve studiu, vždyť kytarista Stuart Carter a basák James Porch jsou členy brightonských The Grits, Baldo Verdú sídlí v Londýně a bubeník Alex Figuera, zakladatel labelu Music With Soul a majitel krámu Vintage Voudou, zase přebývá v Amsterdamu. Jenže výsledek chlapce překvapil. Dělat jen funk postaru a hrát si na Jamese Browna jim bylo málo, cílem se stalo hranice nejen posunovat, ale rovnou demolovat. Toho jednoznačně dosáhli, debutová deska šla na dračku a stejně tak vylítla i kapela. Ale kdo ví, kolik pajzlů projela, když s nadšením chválila prostory Akropole, že na hezčím místě ještě nehrála.
Pot tekl ze všech proudem, mraky byly toho dne jen na Porchove kombinéze, lepkavo jak v pralese, člověk se ani nediví, že je kdosi označil „zapomenutým punkem z džungle“, melodičtější chvíle byly vmžiku proříznuty skřekem nebo nástrojem. Hippíci a máničky ječeli při venezuelské psychedelii blahem a svíjeli se pod pódiem, vyřvávajíce něco o tom, že byli psy (Eu era um cão).
Pro každého to asi jeho šálek čaje nebude, ovšem Fumaça Preta jsou velmi zábavnou a hravou partou, která si uchovává i přes retro zvuk svěžest bez zápachu naftalínu.
Fumaça Preta (uk/ven)
21. 7. 2015, Palác Akropolis, Praha
foto (c) Elina Richter
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.