Šejkr na doma: Dvojitý posvátný čtverec

O víkendu jsem konečně rozečetl Tanec reality Alejandra Jodorowského a po prvních pár stránkách bylo jasné, že tuhle knihu si budu náležitě hýčkat. Jsem velkým zastáncem znamení na první straně, věřím, že pokud vás kniha dokáže zaujmout některou z úvodních vět, tak stojí za přečtení a ve výsledku se bude líbit. I když jsou výjimky. Jodorowsky na úvod své „psychomagické biografie“ nezklamal, hned na první straně rozebere dva tarotové obrazy, mytologii indiánskou i egyptskou a jméno svého rodného městečka Tocopilla. Někteří prostě neměli na výběr: „Toco znamená v kečuánštině ‚dvojitý posvátný čtverec‘ a pilla znamená ďábel. Ne však ďábel ve smyslu ztělesnění zla, nýbrž bytost podzemní dimenze, jež vykukuje oknem tvořeným duší a tělem na svět a dělí se s ním o své znalosti. Mapučové chápou pillán jako ‚duši, lidského ducha, který dosáhl svého konečného stavu‘.“

Uvidíme, jak se bude Tanec reality vyvíjet dál, ale už nyní je zjevné, že Jodorowského umění vyprávět se neomezilo pouze na filmové, potažmo komiksové obrazy. Ostatně při vykládání tarotů, kterému se umělec a mystik familiárně řečený Jodo věnuje celý život, rozhodně představivost potřebujete. Ne snad že bych chtěl někoho přesvědčovat o tom, že si to celé vymýšlí, ke kartám chovám minimálně respekt. Spíš že se mi u čtení, a to zejména u knih, které mě zaujmou a vyžadují plné soustředění, špatně poslouchá hudba. Samozřejmě, leckdo by mohl říct, že cílenou pozornost vyžaduje každé dílo, s čímž se nedá než souhlasit, ale kdo se dnes dokáže upnout pouze na jednu jedinou činnost, aktivitu. U mě se to má s poslechem tak, že některé knihy tzv. hrají, vyžadují specifickou hudbu, na kterou přijdu po pár stránkách nebo taky za pět let, občas nikdy. U Tance reality to bylo jasné okamžitě, Yves Tumor šel na střídačku a po měsících přišel čas Fumaça Preta. Chtělo by se říct, že zrovna v jejich případě se nedá dělat nic jiného než poslouchat, ale jde to.

Na server The Quietus ve Full Moonu upozorňujeme často, zaslouží si to jejich texty i samotná existence. V sobotu vyšel další povedený článek, věnovaný tomu, co spisovatelka Sarah Elaine Smith poslouchala při psaní románu Marilou Is Everywhere. Text není pouhým výčtem skladeb, spíš úvahou nad tím „co, jak a kdy“, nad schopnostmi hudbu vnímat nebo vstřebávat. Právě tenhle text vyklíčil v téma dnešního Šejkru, zážitek se soundtrackem k Jodorowskému přišel až později. Co se mi tak pojí s oblíbenými knihami? U Kmotra sice podvědomě vyhrává Nino Rota, ale s jakýmkoli Morriconem chybu neuděláte, drsný román Očistný obřad zase nejlépe doprovází Dirty Three, Tři truchlivé tygry od Guillerma Cabrery Infanta kdovíproč cokoli od The Velvet Underground nebo Lou Reeda. Při latinskoamerické trilogii, kterou napsal Louis de Bernières, hraje Miles Davis, McCarthyho Krvavý poledník nejlépe ubíhá v rytmu 16 koňských sil a u románů Orhana Pamuka se to liší knihu od knihy. Při Sněhu mi často vyhrával Townes van Zandt, u Černé knihy jsem na správný soundtrack ještě nepřišel. Dost možná proto, že jsem ji ještě nevstřebal a bojím se ji otevřít znovu. Knihy a hudba, dvojitý posvátný čtverec trochu jinak. Každopádně pozor, tohle „pravidlo“ platí pouze pro výjimečná, zasahující díla, u většiny dalších, jakkoliv kvalitních, je mi téměř jedno, co a zda vůbec hraje. Stejně jako u čtení zpráv a oficiálních stanovisek, které v posledních dnech spíš než tanec reality připomínají podivně zkyslý magický realismus. Tady už pomohou jen Bad Brains.