Gaika: Nechat se unášet

Londýnský hudebník a umělec Gaika se chystá 29. února do pražské MeetFactory se svou druhou „velkou“ deskou Drift. Podobně jako Gaika kloubí různé aktivity – psaní, kurátorství výstav a výtvarná tvorba, producentství nebo právě hudbu – na loňské desce spojuje v lecčem typické anglické žánry jako dub, post punk nebo alt rock. Zároveň jsou na ní slyšet ozvuky Karibiku a Pitchfork připomíná linku Drift k situacionistickému konceptu vybočení ze všudypřítomného spektáklu. "Když se podíváte na umělce nebo hudebníka, obzvlášť na někoho, kdo je spojený s rapem, je v tom často vidět velká přetvářka,“ říká v úvodu našeho rozhovoru. Kromě Driftu jsme se bavili i o hledání vlastních kořenů, propojování výtvarných forem a potřebě postavit se za to, na čem záleží.

Na coveru alba Drift je váš autoportrét. Kromě hudební tvorby se věnujete i volnému umění, kde často pracujete třeba se sochou nebo videoinstalacemi. Proč jste si na obal vybral vlastní obraz?
Představuji si sebe (nebo i lidi obecně) tak trochu jako v anime Attack on Titan, kde je člověk taková malá slabá bytost schovaná uvnitř vnější, pevně stavěné skořápky. Velká část mojí práce je právě v různých způsobech hledání vynalézání vlastní identity. Může se projevit při tvorbě futuristických soch, 3D designu, animace nebo při práci s kovem. Anebo to může být jen o citlivém vnímání sebe sama. Drift je deska o zkoumání ega, je to vykreslení sebe naivním způsobem, jde tu obrazně i doslova o tvorbu svého obrazu. Když se podíváte na umělce nebo hudebníka, obzvlášť na někoho, kdo je spojený s rapem, je v tom často vidět velká přetvářka. Vykonstruovaná image, kterou jste si nutně nevytvořili sami, takže se těžko můžete dostat do hloubky. Drift je proto pravý opak, takže mi v souladu s touhle upřímností přišlo na místě cover namalovat sám. Když má člověk naleštěnou fotku a kolem sebe milion lidí, kteří mu dělají účes a make-up, obléknou ho do šatů, které si nemůže dovolit, a obklopí ho věcmi, které s ním nemají nic společného, je to prostě neupřímné.

Velká část textů na Drift je poměrně kryptická, ale zůstává v nich i hodně osobního. Deska navíc vznikala skoro tři roky, jak tenhle proces začal a pak se odvíjel?
Celé to bylo hodně hypnotické. Původně jsem vůbec nechtěl vydat nic, protože mě přestalo bavit skládat hudbu, spíš jsem se snažil najít si k ní cestu zpátky a vyjasnit si, co pro mě tenhle způsob tvorby znamená. Došel jsem k tomu, že je to pro mě hlavně útočiště. A taky soundtrack k cestování, doprovod k vnitřnímu monologu, který postupně dostával formu. Měl jsem k dispozici studio, které bylo v trezoru, takže tam nebyla žádná okna. Trávil jsem tam celé dny a měsíce, byl to až psychedelický zážitek.

Chtěl jsem, aby člověka poslech mojí hudby dokázal přenést na jiné místo. Texty většinou píšu ve studiu, ale tentokrát to tak nebylo. Měl jsem drafty beatů a odjel na několik týdnů do Portugalska, zavřel jsem se v hotelu a v izolaci potom psal. Měl jsem pocit, že v hudbě musím zkusit něco nového, nechat se unášet a nezůstat na jednom místě, kde si řeku: Ok, tohle teď dělám a hotovo.

Jeden chlápek mi jednou vyprávěl o tom, že má software, který dokáže určit, jaký track bude mít největší přehrání na streamech na základě vlnové délky a tak podobně. Podle něj to byl nejlepší způsob, jak vydělat peníze. I kvůli tomuhle člověku jsem se snažil udělat Drift co nejhůře streamovatelný. Pokud začneme brát hudbu jenom jako data, bude to podle mě úplný konec. Tenhle způsob vyjadřování jsme měli ještě předtím, než vznikl jazyk, takže je naprosto zásadní. Chci být hudbou fascinovaný, ne ji dělat kvůli penězům anebo očekáváním někoho jiného.

Celou nahrávkou prostupuje ono driftování, něco na způsob plynutí nebo unášení. Je tu přítomné hlavně ve smyslu hledání nových témat a forem, nebo má i nějaký osobnější význam?
Jsou to všechny tyhle věci dohromady. Jsem otevřený novým podnětům, částečně to navazuje i na situacionistické hnutí. Pro mě osobně je to ale hlavně o přijetí vlastní vykořeněnosti. Nikdy jsem nikam nezapadal, ale moc mě to netrápilo. Prostě jsem si nepřišel podobný s lidmi kolem sebe. V Londýně jsem se nikdy necítil jako doma, takže jsem celý život hodně cestoval, i předtím, než jsem dělal hudbu, a bavilo mě objevovat nová místa. Nechat se unášet a vnímat věci kolem sebe.

V čem to spočívá?
Když jsem byl mladší, měl jsem empétrojku a pouštěl si při cestách různé písničky. Tenhle pocit z poslouchání na letištích nebo při jízdě v autobuse jsem chtěl zopakovat, ale s vlastní hudbou. Vytvořit něco, co si pustíte na cestu. Když se zamyslíte nad problematikou hranic a identity nebo třeba nad imigrací, spousta třecích ploch vzniká proto, že lidé mají pocit, že vlastní prostor. Já ale rád využívám svoji svobodu procházet místy, když tím nikomu neubližuji. To, že jsem tak trochu odevšad, promítám i do svých písniček.

Se stejnou lehkostí pohybu v prostoru plynou tracky na albu Drift mezi různými žánry. Pro dnešní dobu je to v něčem tak trochu typické, různé druhy hudby se potkávají i na zmiňovaných streamovacích službách a všechno se tak nějak přirozeně proplétá.
Jenže já vlastně žádné streamovací služby nepoužívám, pro mě tohle prolínání souvisí s hlavně s kulturou obecně a s tím, jak jsou lidé navzájem propojení. Snažím se nevázat se na jeden žánr, protože to podle mě nedává smysl. Informace mezi lidmi proudí neustále a emoce nebo nějaký duch hudby jsou pro mě to hlavní. Jakou tomu dáme škatulku pak záleží jen na tom, odkud člověk píše.

RŮZNÉ POHYBY, JEDNO TĚLO

Kromě umělecké kariéry jste pracoval také pro magazín Dazed, psal o politice nebo udělal rozhovor s Jeremym Corbynem o klimatické změně. Promítla se tahle zkušenost s mediálním světem a kontakt s politikou z novinářské strany do vaší umělecké tvorby?
Ne, nebo rozhodně ne pozitivním způsobem. Možná jenom v tom, že ji to trochu zastínilo a lidé se ptali, o co mi vlastně jde. Když jsem udělal rozhovor s Jeremym Corbynem, začalo to pro mě být těžké. I když jsem předpokládal, že se to stane. Ale nakonec máte jen své vlastní svědomí. Na tom, co člověk vkládá do slov, hodně záleží... Možná jsem mohl předávat svoje postoje čistě jenom prostřednictvím hudby. Jenže ta se podle mě dá snadno fetišizovat, špatně pochopit a překroutit.

Jak se tedy stavíte k angažovanosti ve své hudbě?
Nikdy jsem netvrdil, že jsem velký agitátor, nejsem politický aktivista. Jen mám svůj názor. Hlavně v roce 2016, kdy se stal Donald Trump prezidentem Spojených států a vyjadřoval se nepokrytě rasisticky, jsem měl potřebu postavit se za to, v co věřím. Jinak bych nemohl v noci klidně spát. Bylo to spíš na úkor mojí umělecké kariéry, protože spousta lidí tuhle angažovanost od hudby z nějakého důvodu nevyžaduje. Ale jiní zase ano, takže jste tak trochu zatracovaní, ať už o svých názorech mluvíte, nebo ne.

Zaznamenal jsem i kritiku současného alba, kdy se lidé ptají: „Kam zmizel ten hněv, kam se ztratila političnost?“ Jako bych měl být pořád na nějakém pódiu a mluvit o svých postojích. Moje texty nemusí být nutně výrazně politické, chci jen komentovat aktuálním dění.

Kromě hudby se hodně věnujete i konceptuálnímu umění nebo třeba designu, nedávno jste navrhl motorku pro film vašeho bratra The Kitchen. Je v současné chvíli nějaká disciplína, která vás baví nejvíc, nebo spolu všechno neoddělitelně souvisí?
Pro mě je to jedno a totéž. Všechno je součástí jedné činnosti, kdy si člověk něco představuje a pak to zkoumá a objevuje, dokud nepřijde s něčím zajímavým. Nedělám velké rozdíly v tom, jaký proces tvorbě předchází nebo jak vše ve výsledku vypadá. Vytváření soch může být fyzicky náročné, spočívá třeba v tavení kusů kovu a tak podobně, ale pak je to hotové a já si jdu v klidu lehnout. Skládání hudby trvá dlouho, skoro do umdlení, takže je to taky fyzicky náročné, ale jiným způsobem. Na druhou stranu mě na něm baví volnost a to, že hudba vzniká přirozeně, nejsem v ní nijak vzdělaný. U designu se občas vyloženě zaseknu. Vím, jak to má vypadat, takže pak sám sebe dostanu do pasti, a to je emocionálně vyčerpávající takovým způsobem, kterým nahrávání není. Na výsledek se pak ale rád dívám, třeba na té zmiňované motorce bych se chtěl projet. Svoje tracky naproti tomu většinou neposlouchám, když za mnou lidi přijdou a řeknou, že se jim něco fakt líbilo, tak mě často napadne: Vážně jsem tohle udělal? Skládám tak nějak v transu, po vydání už se k tomu tolik nevracím.

Celkově to vnímám jako různé styly bojového umění – člověk dělá různé pohyby, které ale vychází ze stejného těla. Je to všechno jedna věc.