George Clark (Deafheaven): Ordinary Corrupt Human Love je nový začátek

Američtí Deafheaven hrdě nosí nálepku kapely, která v tomto desetiletí nejvýrazněji zamíchala vodami black metalu. Vlivy shoegazu a postrocku nebyly tvrdým jádrem fanoušků přijaty valně, ale celosvětový úspěch a oslavné recenze je vystřelily na výsluní žánru. Během kodaňské zastávky evropského turné se frontman George Clark rozpovídal o procesu, který z novinky Ordinary Corrupt Human Love udělal nejdůležitější album jejich kariéry.

Zatímco na předchozí desce New Bermuda jste přitvrdili, na Ordinary Corrupt Human Love zní jako byste našli vnitřní klid.
První tři desky představují trilogii odehrávající se v našich dvacítkách, možná by se tomu dalo říkat mládí. Mají podobný zvuk nebo jeho různé varianty. Na Ordinary Corrupt Human Love nepřicházíme vyloženě s novým zvukem, možná zníme uvědoměleji, hlavně jsme ale během let poznali, kým jsme - jak osobně, tak jako kapela.

V textech se objevuje více lásky a naděje a instrumentální pasáže, které byly vždy velkolepé, díky tomu zní až nezvykle pozitivně.
Chtěli jsme přijít s albem, které sálá pozitivitou, aniž bychom úplně vyjeli ze svých kolejí. Během psaní jsem se snažil lépe porozumět věcem, o kterých píšu, a spousta textů je založena na pozorování všedního života. Chtěl jsem najít pojítka mezi lidmi a vyjádřit, že spousta z nás si v životě projde podobnými situacemi.

soutěž (pro registrované) o dvě vstupenky na pražský koncert Deafheaven s Touché Amoré a Portrayal of Guilt probíhá do 18. září 2019 zde

Dá se říct, že Ordinary Corrupt Human Love je osobnější?
Rozhodně je přízemnější, stíráme hranici mezi tím, kým jsme v kapele a mimo ni. Dalo nám to větší svobodu během psaní, na povrch vystoupily osobní inspirace. Když jsme desku dokončili, připadalo nám, jako bychom sundali masky. Naživo jsme samozřejmě pořád agresivní, to je zakořeněné, živě vyplouvá na povrch spousta rozdílů mezi novým a starým materiálem. A právě koncerty tvoří most mezi minulostí a současností. Dodává to celému turné hloubku a myslím, že publikum to cítí.

Ve vaší hudbě byl vždy patrný vliv postrocku, letos přibyla přirovnání k ranému britpopu. Jak jste došli k novým inspiracím?
Myslím, že jsme se začali cítit pohodlněji. Psaní nebývalo nejjednodušší, po pěti letech ale lépe známe své povahy a styly práce, takže to celé bylo přirozenější než kdy jindy.

Ve skladbě Night People hostuje Chelsea Wolfe. A není to jediná kolaborace…
Night People a Near měly původně jen propojit delší písně, ale když jsme na nich dělali a dostali nápad oslovit Chelsea Wolfe, staly se z nich plnohodnotné skladby. Spolupracovat s jinými umělci je důležité, rozšiřuje to náš potenciál, ale nemyslím, že by to mělo nějaký zásadní dopad na naši tvorbu. Jsou to spíš zábavné experimenty, zpestření. A díky kolaboracím jsme složili poctu našemu domovu. Soustředili jsme se na oblast sanfranciského zálivu - báseň, kterou deska začíná, je od našeho oaklandského kamaráda, čte jí Nadia Kury (přítelkyně kytarista Shiva Mehry, pozn. a.) a i Chelsea je z Kalifornie. Osobních odkazů je tam ale daleko víc. Na první pohled sice nejsou zřetelné, ale odhalovat osobní detaily není nikdy jednoduché. I proto je Ordinary Corrupt Human Love naše nejdůležitější nahrávka.

Byli jste po jejím vydání nervózní?
Určitý stres z toho, jak veřejnost přijme novou desku, ve vás vždycky někde je. Nejvíc nás ale hnala snaha vyhnout se nudě. Strach z obyčejnosti a narůstající sebevědomí nám nakonec umožnilo takovou desku. Jsou tam pořád prvky, které nás definovaly už na Roads to Judah, ale je znát pokrok, jehož jsme za tu dobu dosáhli.

Na turné se zříkáte tradice, že nové album představujete v plné délce.
Už jsme spolu dlouho a je na čase s publikem vyjednávat. V Evropě nehrajeme tak často a je nám jasné, že většina lidí si chodí poslechnout starší materiál. Tentokrát v setlistu skáčeme z alba na album a lidi si to chválí.

Co vás kreativně posunulo od posledního nahrávání?
Dovolili jsme si od hudby poodstoupit. Od vydání Sunbather jsme byli v jednom kole a bylo na čase vzít si malou dovolenou. Momenty, kdy se člověk oprostí od věcí, které dělá dennodenně, se několikanásobně vrátí. Když jsme se znovu potkali, všichni jsme měli moře nápadů a nemohli se dočkat skládání. Většina z nich se na desce nakonec i objevuje - vlivy postrocku, delší instrumentální pasáže… Když jsem v recenzích četl, že místy zníme jako Oasis, líbilo se mi to. Každé album je pro nás vyjádřením odlišného odstínu našich osobností a letos jsme udělali zatím největší krok kupředu. Ordinary Corrupt Human Love je nový začátek, dost možná určující album naší kariéry.