Grape 01: Syndrom Arctic Monkeys

Grape už není jen nějaký další malý začínající festival, ale podnik, který má své pevné místo na letní festivalové mapě. Na loňském přelomovém ročníku dostal konkrétní podobu, které se držel i letos a podle organizátorů ještě pár let držet bude. Poznávacím znamením je příjemná dvoudenní délka, familiární kapacita 10 tisíc diváků, lístek do tisícovky a trendy dyzajn.

Šestý ročník oplýval rekordním počtem belgických umělců. Tou první byla „ta holka z reklamy” Salah Sue, kdysi překvapení české festivalové sezóny, dnes zpěvačka s nudně popovým repertoárem, která si svůj specifický hlas šetří do několika singlů. V davu jsem si všiml trojice postarších chlapíků, za nimiž chodily holky s žádostí o společné fotky. Nechápal jsem a vrtěl hlavou, než se ukázalo, že elegáni Triggerfinger po Foals uzavřou hlavní stage…

Baltazar, mladá belgická indie kytarovka, je českému publiku dobře známá, viděl jsem je po několikáté a s každým koncertem rostou. V nových písních se však nebezpečně blíží k současné kytarové modle číslo jedna Artic Monkeys a jejich poslední desce, říkejte tomu syndrom AM a varujte ostatní kytarovky. Za The Maccabees chodit nemusíte, ti jsou zaštítění novou deskou Marks to Prove It, kterou předvedli v celé své kráse.

Headliner festivalu, Britové Foals, rozjeli neskutečný rachot. Jejich setlist byl poněkud schizofrenní a vysílal smíšené signály do řad některých diváků. Kdo se přiblížil k pódiu pohoupat na My Number a zůstal tam, stal se snadnou kořistí pro běsnící dav, který zpěvák Yannis Philippakis burcoval při závěrečných písnich Inhaler a What Went Down „super savage” pokřiky. Paletu emocí doplnil pocit blaženosti při Spanish Sahara a totální odevzdanost u Late Nighs. A komu se nepodlomila kolena obrazně, šel k zemi v přídavku Two Steps Twice, kdy frontman skočil do lidí.

Rozbouřené emoce mělo uklidnit další belgické želízko v line-upu BRNS. Mix experimentálního indie předčil naživo veškerá očekávání, škoda že jejich čas přišel až ke konci večera. Tahle mladá kapela má obrovský potenciál.

Půl jedné a na hlavním pódiu se objevili oni chlapíci z odpoledne: „Nezájem, hurá pro jídlo a do malých stanů na nějaké moderní elektro, slovenský FVLCRVM je jasná volna.” Jenže jak procházím kolem největšího pódia, sejme mě to a už se nehnu. Znova vrtím hlavou, tentokrát nad živelností a energií, kterou Triggerfinger oplývají. Poctivý živelný rock od tří sympaťáků, kteří doplnili spektrum emocí o tu poslední, která chyběla, a všechna ta předešlé super jména s ní nepracovala - jednalo se o obyčejnou čistou radost. Naposledy vrtím údivem hlavou, tentokrát nad vlastní sentimentálností. A z jaké země pochází? Jasně, Belgie.