Guilty Echoes: hlásíme se k brněnské kytarové renesanci

Sérii rozhovorů finalistů talentové soutěže 1Band2Play 2018 uzavíráme během větrného nedělního odpoledne v Riegrových sadech. Petr a Honza. Osobní zpověď poloviny brněnských Guilty Echoes. Odložte Chvilku pro tebe. Začíná exkurze po čerstvých posilách kytarové alternativy.

Jak u vás vypadá tvůrčí proces? Kdo skládá?
HONZA: Teď se snažíme fungovat tak, že někdo přinese nějaký nápad se základní strukturou a všichni to dodělají. Ale zpočátku jsem chodil primárně já.

PETR: Honza vždycky přišel s nějakým nápadem, který se hrozně často opakoval. On si myslel, že je to něco jiného, ale místo „céčka“ hrál třeba znova „céčko“. Já se to poté snažil řešit různými beaty, které si nebyly zas tak podobný, abych Honzu donutil hrát jinak. Zpočátku byl hrozně nešťastný, že mu kapela kazí skladby, ale už si na to docela zvykl.

Takže žádné pnutí v kapele při skládání není?
PETR: Na to odpovím já, protože vím, co chceš říct…

HONZA: Tam žádné pnutí nebylo. (smích)

PETR: Jasně, kámo, jasně. My jsme teď dělali novej vál a Honza přišel s novým riffem a začal hrát tu jeho flow, ze které jsem ho musel dostat. Tak jsem řezal na cowbell. Hrozně ho to naštvalo, ale pak mi druhý den psal „Petře, ty vole, není to špatný. Asi z toho něco bude.“

Se ti to rozleželo přes noc?
HONZA: Já přemýšlím nad věcmi ve sprše. Proto máme docela velké účty za vodu. Ale k tomu cowbellu, ono se to celé hodně rytmicky předělalo. Na tom má zásluhu náš basák Radomír. Udělali jsme tam mezery podle jeho návrhů, takže ten cowbell víc vynikl. A vzniklo z toho úplně něco jiného. Příkladem je skladba Chloride z našeho EP. Ze začátku to znělo jako texaský song, ale pak jsme jednoho večera byli u mě doma a pustili si samply. Najednou je to jinej vál s jinými akordy.

Kde a jak vznikalo vaše EP Upset?
PETR: My se to EPčko snažili nahrát několikrát. Vždy to bylo takové bastlení. Jakože kamarádi kamarádů se nabízeli „Já k vám přijdu s mikrofonem a to bude dobrý.“ Ono to nikdy dobrý nebylo. První probíhalo ve zkušebně. Ale náš „inženýr“ nebyl schopný zapnout nahrávání, takže jsme spoustu materiálu nahrávali znova a znova. Pak jsme byli u Honzovýho kamaráda...

HONZA: Neříkej jméno, prosím tě.

PETR: Poté jsme byli u kamaráda našeho kytaristy a tam jsme si řekli, že máme celý den, klid a vše si nachystáme. Uděláme si to hezký. Tak jsme přijeli v devět ráno v neděli, v sedm večer se podařilo zapojit poslední drátek, abychom mohli začít nahrávat. Ale to už jsme byli dost unavení. Poté jsme zkusili ještě dvě zkušebny, kde jsme si to nahráli sami. A to už nebyl takový průser. Z toho shitu udělal Ondra Novotný poslouchatelnou věc. Mimo jiné míchal i poslední Acute Dose.

Když už zmiňuješ Acute Dose. Cítíte se být součástí nějaké scény?
HONZA: Ano, my to máme i v nějakém biu, které používáme na koncerty. Přesně „čtveřice hlasící se k současné brněnské kytarové renesanci“. Já s Lukášem, kytaristou Acute Dose, bydlím na bytě. Takže se potkáváme při snídani. A Brno je dost malé, takže není problém se potkávat s lidmi. Asi se snažíme být součástí téhle scény, která je pro nás přirozená, protože jde o naše přátele.

Nejste z toho unavení? Potkáváte se na podiu se stejnými typy kapel třeba. PETR: To není o tom, že je potkáváme na podiu, ale i pod ním. Je to trošku neustálá recyklace. Ti lidé na tebe nemají pochopitelně objektivní názor.

HONZA: Já nevím, jestli s tím dokážu souhlasit. V něčem má Petr pravdu. Byli jsme na koncertu David Invalid a první řada byli jen muzikanti z Brna. Na druhou stranu si hrozně vážím supportu, který nám tyto kapely dávají.

Existuje mezi lokálními kapelami konkurence nebo závist? Vedou známosti k hostování? Je pro kapelu na počátku existence vhodné „zaháčkovat se“ v rámci jedné scény? Poslouchejte celý rozhovor!