Hádanky z Utrechtu #3: Mít co říct

Může být nejlepším koncertem festivalu ten, ze kterého jste odešli? Snadno. Až tady budeme zítra (a v lednovém Full Moonu) účtovat, tak se připravte na ohňostroj ovací směřujících k Lucrecii Dalt. Zaslouženě. Já v průběhu třetí skladby raději odešel, ve snaze se ještě podívat někam jinam. Kdybych zůstal, tak můžu jet rovnou nazpátek do Vršovic.

„Zatím jsem všechny koncerty z top 5 poznal po pěti sekundách,“ píše David a je to tak. Snadné a jednoduché. Autenticita se zakrýt nedá. Album ¡Ay! od Lucrecie Dalt je bezesporu jednou z nejzajímavějších kolekcí letošního roku, krásně to popsala děvčata v recenzi ve Full Moonu #139, jenže co čekat od živého provedení? Hned od úvodního perkusivního intra, při kterém bubeník vymetal podlahu s prosvíceným congo bubnem, bylo jasné, že to bude něco. Lucrecia Dalt udělala to nejlepší co mohla – mohutnou orchestraci alba ¡Ay! osekala v živém provedení na minimum a show postavila na holých, poněkud zdivočelých rytmech. Zůstalo všudypřítomné drama, zůstala vášeň. Občas se dostal ke slovu syntezátor, občas nějaký ten podklad, ale jinak to bylo veskrze punkové. Prosté. „El que quiera peces, que se moje el culo,“ říkají v Andalusii, což doslova znamená „Když si přeješ ryby, namočíš si zadek“. Sousloví se používá ve smyslu, že když si něco hodně přeješ, bude tě to něco stát. Výsledek byl okouzlující.

Derya Yildirim vydala zrovna předevčírem skvělé album DOST 2, právě za ní do klubu Ekko mířím cestou z Lucrecie Dalt a v duchu si nadávám. Že jsem nezůstal. Před Ekkem nikdo nestojí, což je divné, začíná se za pár minut. Posléze zjišťuji, že jsou všichni uvnitř. Ekko je tradiční punková díra, která jede několik dekád, taková místní Sedmička. Dneska si tu otevřela rezidenci DJka a promotérka Coco María, v rámci jejího programu Derya Yildirim vystupuje. A jak se záhy ukáže, vystupuje sama, bez kapely. Což znamená výhru, během jejího setu panuje naprosté ticho, i barmani přestávají obsluhovat. Z původního plánu tančit na anatolskou psychedelii se stává zadumaná pohnutá chvilka, krásné zastavení. Derya Yildirim hraje na tradiční loutnu jménem bağlama, zásadní ale je, že má co říct. A jak to říká.

Show Etrelly Morente byla mimo kategorie zase z jiných důvodů. Ikona flamenca vystoupila s Amsterdam Andalusian Orchestra, pokud někdo pochybuje o tom, že kořeny flamenca vychází z Afriky, tak se na ně běžte podívat. Čelní střet různých kultur znamenal takovou energii, že se ani pod náramně vysoký strop Jakobikerku sotva vešla. Máša si půjčuje kapesníky a já si ten balíček pro jistotu taky nechávám po ruce. Výjimečné koncerty se poznají okamžitě, opačným směrem to platí taky. Hned po prvních tónech Keeley Forsyth je zřejmé, že tahle sázka nevyšla. Po tolika autentických výpovědích najednou smysl pro drama nestačí. Tady si někdo nejen nenamočil zadek, ale ani se nepodíval směrem k řece. Máša odchází na Goat, já mizím nazpátek do Ekka za kolumbijskými Romperayo, přestože začínají až za půl hodiny. Hned u vstupu kupuju čepici s nápisem Cumbia is the new punk a Romperayo to potom dokazují celou show. O některých věcech se psát moc nedá, na vlastní kůži se o tom přesvědčíte na Colours v roce 2024. De nada.