Hello Marcel: S kapelou nikdy nevíš, co tě potká hezkýho

Hello Marcel neboli duo Michael Macek, zvaný Šmáca, a Adam Sodomka hýří vtipem i krutými beaty. Žánrově se jejich taneční kreace pohybují mezi Patrickem Swayzeem a Brundibárem (sympatický záporák z Včelích medvídků, pozn. red.), před jejich večerním setem na festivale Moody Moon Noize vol.1 tedy doporučujeme důkladnou rozcvičku. Svitavské rodáky a majitele slevové kartičky IN 50 potkávám na pražském Hlavním nádraží, kam přijíždí z hraní v jižních Čechách. Celou kapelu mají kompaktně sbalenou do dvou batůžků a kufříku se saxofonem. V jejich snech se ale objevuje i tahání futrálu s moduláry.

Jak dlouho spolu hrajete?
ADAM: Dva roky.

A jak často?
ŠMÁCA: Každej měsíc máme třeba šest hraní.

ADAM: Za minulý rok jste odjeli asi padesát koncertů, díra na trhu.

To teda!
ŠMÁCA: Hlavně to lidi baví, starý i mladý. Starý nás přirovnávaj k Vanesse, Depeche Mode, Oceánu. Padesátiletý týpci si nás zvou na oslavy narozenin, mladý pak říkaj, že je to fresh a že něco takovýho neznaj. A slameři nás žerou, Plzeňáci Anatol Svahilec a Doktor Filipič nás objevili a hrozně rozšířili. Ke slam poetry mám blízko, dřív jsem psal básně a hrozně mě sralo, že je jenom napíšu a pak si je někdo přečte. Přitom ten projev je na tom to nejdůležitější. To pak na člověka dejchne tak, jak má.

ADAM: Slam je geniální v tom, že k němu nic nepotřebuješ. Jen paměť a fantazii. Něco se naučíš a pak to někde předneseš. Může to dělat úplně každej, což mi přijde úplně skvělý.

S Anatolem máte úspěšný track Testosteronu příval. Budete se slamery dál spolupracovat?
ŠMÁCA: Tak my jsme teď vydali druhý album, konečně. K vydání vedla zapeklitá cesta, zaplaťpánbů za koronu, protože vyšlo o čtrnáct dní později, než jsme měli mít křest. Adam Lanči, který nám to masteruje, měl technický problémy.

ADAM: Vypadla mu obrazovka a roztřískala se o stůl.

ŠMÁCA: Byla to trnitá cesta. Jenom ten čas strávený ve zkušebně byl porod. Pak se to masterovalo a to byl taky porod. Porod dvojčat.

Jaké máte na album ohlasy?
ŠMÁCA: Dobrý.

ADAM: Mám strach, že kdybychom dělali třetí album ve stejným stylu, tak už bychom vařili z vody.

ŠMÁCA: Chtěli bychom to posunout dál z technickýho hlediska. Obsah de facto zůstává stejnej.

ADAM: Já chci hlavně posunout dál svojí workflow. Všechny songy jsem kroutil na kompu, ale teď jsem si pořídil pořádnou bicí mašinu, která je daleko organičtější. Rád bych dělal hudbu na synťákách s efektama a neklikal na počítači.

(Vážení cestující Mezistátní expres číslo 535 linky Ex7 Jižní expres společnosti České dráhy ze směru Český Krumlov, pravidelný příjezd v 15 hodin 41 minut, přijel ke třetímu nástupišti na čtvrtou kolej.)

Kde bereš inspiraci pro texty?
ŠMÁCA: To tak přijde. Buď je to nějaká hluboká myšlenka, nebo něco vtipnýho, co na mě nějak dejchne. Múza.

ADAM: Nojo… Už jsme měli konflikt, když jsem Šmácovi vyčítal, že se dost nevěnuje textům. Já se doma seru s nějakým instrem a pak říkám: „Šmáco, máš text?“ A von: „Né né, to nějak vymyslim na místě, hele hele.“

Sledujete v textech nějaká témata? Něco, k čemu se vracíš?
ŠMÁCA: Jo, na prvním albu byly častým motivem máma a jídlo. Máme kapelu, lidi to budou poslouchat, tak bychom v nich měli něco zanechat. Změnit svět k lepšímu. Mluvit o tématech, která jsou lidem blízká. A když se zamyslím nad tím, co mám s ostatníma společnýho, tak je to máma a jídlo. Vlastně si říkám, jestli to není česká kultura obecně.

ADAM: Tak všude maj rádi jídlo.

ŠMÁCA: Jinak pracuju v IT, takže jsou mi blízký témata jako kyberbezpečnost a kybernegramotnost. Někdo na něco klikne, stane se toho hrozně moc a on si to ani neuvědomuje.

Teď už známe tajemství písní Bůček a Kliknul. Co koncerty? Které hraní bylo minulý rok nejlepší?
ŠMÁCA: Beseda.

ADAM: Beseda.

ŠMÁCA: Konstelace všeho.

ADAM: Tam byl magickej moment, kdy už jsme končili, čau čau, poslední song… Všechno už jsme zopakovali třikrát, šli do backstage a slyšíme crowd, jak zpívá: „Pojď si ještě trsnout naposleeed.“

ŠMÁCA: Poslední koncert na festivale, poslední místo, kde se něco ještě dělo. Pět ráno, svítalo.

ADAM: Srdíčko.

ŠMÁCA: Tam se něco stalo. Hrozně těžký to bylo naopak během korony, kdy byly streamy a před náma jen kamery. Adamovi je to asi jedno, ale mně hrozně chyběla zpětná vazba. Když netrsám s lidma, mám poloviční energii.

ADAM: První stream v Paralelní polis byl hroznej nezvyk. Zahráli jsme písničku a ticho.

ŠMÁCA: „Vidim, že všichni tleskáte. Určitě tam ste…“ Lidi tomu dávaj strašně moc. Potřebovali bychom je i při nahrávání. Nějakej komparz, kterej stojí pod voknem třeba.

Kam se letos těšíte nejvíc?
ADAM: Na každej koncert. S kapelou nikdy nevíš, co tě potká hezkýho.

ŠMÁCA: Je spousta malých koncertů, kde se stane něco parádního. Nikdy to neberem, jako že si to jdem odfoukat a voni nám daj pivo.

ADAM: Je to všecko takový hezký. Navazování nových vztahů v zapadlých koutech. Jedeš do Krásné Lípy, zjistíš, že tam je nějaká alternativní scéna a tak. Já byl třeba včera poprvý v Táboře.

ŠMÁCA: Nebo v Litoměřicích to bylo skvělý, tam jsme hráli ve skateparku pod mostem na U-rampě a padli si tam do oka s München Konflikt. To jsou dvě energický holky z Ostravy, maj hrozně dobrou flow. Chtěli jsme je sehnat do nějakýho featu. Ale nejde to nikdy odhadnout dopředu. Zažili jsme koncerty, na který jsme se těšili, a pak jsme spali v zimě, na zemi, na stagi…

ADAM: Nebo nám to vypli a poslali nás do prdele.

ŠMÁCA: Jednou si nás třeba pozvali do klubu v Lanškrouně. Byl to klub pro šestnáctiletý kluky v bílých tričkách pod UV lampami. Po třetí písničce přišel manažer a říká: „Kluci, tak nic, tak to vypněte.“

Ajaj...
ADAM: Nedostali jsme nic, byl nějakej únor, venku mínus deset, mrzlo jak svině. Když zavřel poslední klub, pořád ještě zbývaly dvě hodiny, než nám jel první vlak zpátky. A tak jsme čekali v kose jako dvě sochy.

ŠMÁCA: Zapnutý na úspornej režim jak holubi. Stojíme pod střechou a čekáme, až přijde den.

ADAM: Ale i tak, nejraději bychom nedělali nic jinýho. Ale musíme, abychom zaplatili nájem.

ŠMÁCA: Já se bojím, že by nám z toho hráblo.

ADAM: Já bych se do toho obul. Mám lepší pocit, když hraju, než když tetuju. Hudba mě naplňuje.

ŠMÁCA: Mě taky. Když jsem se vykašlal na vejšku, šel jsem dělat tvrdou práci. V dílně stříhal pásovinu a lisoval trubky a taky začal psát první kloudný básně. Teď jsem nastoupil do IT firmy a všechno je tam hrozně složitý. Hudba je dobrej ventil.

ADAM: Ale kdybychom furt jezdili a hráli, mohla by se z toho stát rutina.

ŠMÁCA: Já bych to chtěl hrozně zkusit. Když budem hrát tejden v kuse, tak si sáhnem na dno, ale tam taky bude nějaká múza ležet.

Zkoušeli jste hrát pro zahraniční publikum?
ŠMÁCA: V Disku jsme jednou hráli. V první řadě byly nějaký Asiatky a byly z toho úplně odvařený. Vůbec nám nerozuměly, ale hrozně je to bavilo. I když, počkej, vlastně my máme jeden song v japonštině… O párcích.

ADAM: Zajímalo by mě, jaká překážka může být čeština pro zahraniční trh. Ventolin třeba takhle funguje, tam žádná jazyková bariéra není. Občas zařve „Veverky!“, ale jinak to na tom nestojí. Pozvali ho i do Japonska, kde dělal live session s modulárama. To je můj tajnej sen, že naši kapelu někdo pozve do Japonska.

ŠMÁCA: Taky jsme udělali japonskej song.

ADAM: Tak, šli jsme tomu trošičku naproti. Občas přemejšlím, jaký by to bylo, kdybychom neměli Hello Marcel. A došlo mi, že můj život by byl tak o sedmdesát procent chudší. Díky kapele jsme potkaly svý přítelkyně… Samý výhody z toho jsou! Jsme nadšená kapela.

ŠMÁCA: Ne že bychom nebyli unavený po vydání desky, ale včera jsme měli super koncert a jsme zase nabitý!