Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 27.09.2016
Podzim oficiálně dorazil a s ním i Henry Lee. Proč vždycky, když jsem v Mersey, cítím melancholii? Komorní prostředí klubu na Minské na mně doléhá a nepochopitelně si objednávám kolu s rumem. Asi splín.
Třetí ročník Henry Lee Festu se scvrknul a předešlé ročníky připomíná pouze Alex Hacke na zdi. Ministry of Wolves. Trošku mě sere, že jsem je tehdy ve Zbrojovce nestihla. Nevadí, život běží dál. Koncert Sart je v plném proudu a já se cítím nesvá, že jsem při téhle návštěvnosti za novináře. I když to tady zatím budí dojem festivalu baladické písně, hospodská atmosféra mě jako správného alkoholového povaleče ukonejší, užívám si to. Patnáctky u mého stolu tenhle názor nesdílejí a „vedoucí party“ se kámoškám omlouvá, že si myslela, že to bude lepší. Tenhle druh nostalgie v novém kontextu sice oceňuju, old school Beirut střihnutý baladickým Nickem Cavem mi ale proti srsti není. Konstantní vlnění beze změny nálady navozuje dojem background music a na chvíli pozoruju film. Kladu si otázku, proč české a slovenské kapely mají za každou cenu nutkání napodobovat zahraniční vzory a zpívat v angličtině.
V duchu nostalgie se nese i úvod My Dead Cat, respektive zvukovka a bicí à la Blink 182. Asi jsem už fakt stará a měla bych si na koncerty brát špunty. Energický rock’n’roll a rytmičák udírající přímo na ušní bubínky mě vrací do časů gymplu, level košické Collosseum. „Where have all the špunty gone, long time passing?“ Taneční parket se konečně zaplní a trsá se i v sedu. Možná kdyby mi bylo taky patnáct a nebyla bych tak zahloubaná do podzimní melancholie, pogovala bych někde vpředu. Snaha zpěváka o intelektuální prohlášení se nesetkává s úspěchem a koncert končí v pozitivním punkovém duchu i s přídavkem.
Brno není Berlín a after párty začíná už ve čtvrt na jedenáct DJkami z Brna. Slideshow s morčaty, božským Kájou a dalším vysokým uměním v nízkém rozlišení je přesně maj stajl, protože je to vlastně takový umělecký mullet, dada slideshow business at the front, party at the back. Písničky asi znám, jenom si nevzpomenu na názvy, kromě jakési naspeedované party verze Le Tigre. Zřejmě nějaký feministický statement.
**
Víkend předznamenává akčnější hudbu a vyšší účast, což jsem vlastně mohla očekávat a konečně si vzít ty špunty. Beps’n’Johnnies však buď hrají velmi krátce, anebo jsem přišla příliš pozdě, což je škoda. Potenciálně rozražené bubínky díky hlučné hudbě v malém prostoru sice nelituju, energie byla velmi chytlavá a bylo by fajn zažít víc než půl hoďky. Kde je vlastně hranice mezi sérií koncertů a festivalem? Je to pořád festival, pokud za večer zahrají dvě kapely a dj?
Sobotní publikum se podle všeho skládá hlavně z fanoušků druhé kapely, Garage & Tony Ducháček. Po krátké prodlevě a zvukovce se jejich set setkává s velmi pozitivní odezvou a je zjevné, že koncert je vrcholem večera. Nostalgie se znovu vrací, avšak v opačné podobě, tentokrát si připadám příliš mladá a hesla typu „Brno je naše“ se míjejí účinkem. Pivo, cíga a panák. Možná nejsem Brňák? Kdoví.
Opouštím Mersey a vydávám se vstříc brněnského smogu. Je Henry Lee Fest pořád fest, anebo jenom náhodné seskupení koncertů? Tentokrát mě přepadá false nostalgia – za ty dva Henry Lee festy, na kterých jsem nebyla. „Oh, when will they ever learn? Oh, when will they ever learn.“
Henry Lee Fest
23. 9. - 25. 9. 2016 Mersey, Brno
foto © su
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.