Články / Reporty

Hey Man, I Want to Have a Fight with You…

Hey Man, I Want to Have a Fight with You…

Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 24.05.2013

Dva odlišné světy: poprvé jsem Shellac slyšel naživo na festivalu Primavera. Několik tisíc lidí, kotel jako kráva a bombastický zvuk. V Praze vyměnili Shellac gigantické pódium za komorní Divadlo Dobeška a Albini si doma zapomněl brýle. Jinak nechybělo vůbec nic.

Nemusel jsem se nikam probojovávat – ještě v okamžiku, kdy si Steve Albini v montérkách chystal svou omlácenou Travis Bean a vypadalo to, že si spolu s lenonkama doma zapomněl i obligátní „pásák“, bylo před pódiem krásně prázdno. Čas na pivo, pořádnou inspekci aparatury a výměnu názorů na trojčlenku, která razí radikálně „vlastní“ cestu. Koncert, který by z podstaty ani žádný report neměl mít, tak začal už minuty před hudební produkcí. Sprostým okouněním.

To brzy přešlo v něco daleko intenzivnějšího: pásmo Shellac, které otevřela skladba Dude, Incredible, prokládal basák a mluvčí kapely v jednom intenzivním kontaktem s publikem. Pravidelná a patřičně zironizovaná sekce Q&A tak přinášela jak nové informace o desce (zmastrovat a co nejdřív vydat – nejpozději do roka a do dne), tak taky glosy ze života Shellac. Bob v souvislosti s novou skladbou, nebo spíš meditací Steva o vývoji letecké přepravy, prozradil, že v letadle hrozně rád čumí z okna. Publikum dostalo nažrat a Shellac zůstali celí.

Zdálo se mi, že setlist, který si Todd umístil vedle pravé nohy, se měnil podle jeho momentální nálady a dle konzultací s Albinim… a vůbec to nevadilo. Vedle dvou nových věcí z připravované desky totiž nechyběla shellacovská klasika: The End of Radio, Squirrel Song, You Came in Me nebo poslední Watch Song. Ten vyvolal první a poslední stage dive holky, co se pak nebála v moshpitu poskakovat úplně bosá. My ostatní, kterým se do ostnatých Albiniho riffů houpala pouze hlava, jsme stáli uklizení pěkně bokem. V tomhle kontaktu a volnosti bylo kouzlo minimalistického provedení koncertu Shellac – člověk si při pokecu se Shellacama po koncertě připadal trošku jako nevěřící Tomáš… jen si místo krve na prstech mohl odnést pocit, že „tenhle sobotní večer byl kurva to nejlepší za posledního půl roku“.

Info

Shellac (usa)
18. 5. 2013, Divadlo Dobeška, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace