Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 24.05.2013
Dva odlišné světy: poprvé jsem Shellac slyšel naživo na festivalu Primavera. Několik tisíc lidí, kotel jako kráva a bombastický zvuk. V Praze vyměnili Shellac gigantické pódium za komorní Divadlo Dobeška a Albini si doma zapomněl brýle. Jinak nechybělo vůbec nic.
Nemusel jsem se nikam probojovávat – ještě v okamžiku, kdy si Steve Albini v montérkách chystal svou omlácenou Travis Bean a vypadalo to, že si spolu s lenonkama doma zapomněl i obligátní „pásák“, bylo před pódiem krásně prázdno. Čas na pivo, pořádnou inspekci aparatury a výměnu názorů na trojčlenku, která razí radikálně „vlastní“ cestu. Koncert, který by z podstaty ani žádný report neměl mít, tak začal už minuty před hudební produkcí. Sprostým okouněním.
To brzy přešlo v něco daleko intenzivnějšího: pásmo Shellac, které otevřela skladba Dude, Incredible, prokládal basák a mluvčí kapely v jednom intenzivním kontaktem s publikem. Pravidelná a patřičně zironizovaná sekce Q&A tak přinášela jak nové informace o desce (zmastrovat a co nejdřív vydat – nejpozději do roka a do dne), tak taky glosy ze života Shellac. Bob v souvislosti s novou skladbou, nebo spíš meditací Steva o vývoji letecké přepravy, prozradil, že v letadle hrozně rád čumí z okna. Publikum dostalo nažrat a Shellac zůstali celí.
Zdálo se mi, že setlist, který si Todd umístil vedle pravé nohy, se měnil podle jeho momentální nálady a dle konzultací s Albinim… a vůbec to nevadilo. Vedle dvou nových věcí z připravované desky totiž nechyběla shellacovská klasika: The End of Radio, Squirrel Song, You Came in Me nebo poslední Watch Song. Ten vyvolal první a poslední stage dive holky, co se pak nebála v moshpitu poskakovat úplně bosá. My ostatní, kterým se do ostnatých Albiniho riffů houpala pouze hlava, jsme stáli uklizení pěkně bokem. V tomhle kontaktu a volnosti bylo kouzlo minimalistického provedení koncertu Shellac – člověk si při pokecu se Shellacama po koncertě připadal trošku jako nevěřící Tomáš… jen si místo krve na prstech mohl odnést pocit, že „tenhle sobotní večer byl kurva to nejlepší za posledního půl roku“.
Shellac (usa)
18. 5. 2013, Divadlo Dobeška, Praha
foto © Kryštof Havlice
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.