Steve Albini: Shellac jsou Toddova kapela, díky a čau

Už vím, jak by měla vypadat kapela s ideální image. Sestava by byla hvězdná. Na bicí Todd Trainer z Shellac, na kytaru Justin Sullivan z New Model Army, druhou šestistrunku by měl jen pro parádu na krku Shane MacGowan a na basu by hrál sám mistr Lemmy. Dirigentskou taktovku bych propůjčil Jazu Colemanovi. Byla by to sestava skutečně hvězdná: hrabě Drákula, Gargamel, Čáryfuk, troll z Tolkiena a Rumburak. Možná by byli i ošklivější než Rolling Stones, ale rozhodně by jim to hrálo líp. A Steve Albini v monterkách by to celé mohl řídit ze zákulisí, tahat za nitky by mu šlo. Promyšlené to má všechno dobře.

Nedávno jsem potkal zajímavý citát Franka Zappy: „Rocková žurnalistika znamená, že lidé, kteří neumějí psát, dělají rozhovory s lidmi, co neumějí mluvit, pro lidi, co neumějí číst.“ Ke kterému z vrcholů tohohle trojúhelníku máš nejblíže?
Nevím, jak jste na tom tady, ale ve Spojených státech, a v anglicky mluvících zemích obecně, se hudební publicistika nehodnotí stejnou optikou jako normální novinařina. V běžné praxi, když se píše třeba o politice a současných událostech, je předpoklad, že autor podává alespoň ty základní informace bezchybně. A v hudebním tisku? Tam je to všem úplně jedno. Může to být celé úplně mimo, můžou to být jen lži nebo úplná fabulace a všem to bude stejně ukradené. Nemám, žádný vyhraněný názor na profesionální hudební publicistiku, ale většinou mě oslovují fanziny a články, co píšou fandové do muziky, spíš, než profesionální žurnalistika.

Nemyslíš, že problém je v tom, že většina informací dostupných o kapelách pochází z tiskových zpráv a podobných „promo“ článků?
To taky, ale oni mají novináři hlavně tendenci opakovat, co už někdo z nich napsal. Protože ve chvíli, kdy někdo něco napíše, se to ihned stává součástí veřejného vlastnictví a ostatní to už potom jen opakují. Nemuselo by to tak být, ale právě kvůli rozdílům v kvalitě hudební novinařiny už samotný fakt, že článek vyšel tiskem, automaticky neznamená, že je na něm zbla pravdy. První verze nějaké historky může být úplná hovadina, a pak můžete postupně sledovat, jak se z podobně nesmyslných plků stávají regulérní drby. Fanziny a amatérské články mě baví proto, že lidi v nich píšou o muzice, ze které jsou nadšení, a píšou vlastním stylem a jazykem, tak, jak jsou zvyklí, namísto toho, aby se snažili zaujmout publikum nějakým vzletným stylem. Profesionální žurnalistika musí být hrozně divná práce. Řekl bych, že je to něco jako psaní o teologii. Protože fyzicky žádný Bůh neexistuje, abyste si s ním mohli promluvit, tak ať chcete nebo ne, nakonec píšete jen o tom, co si o Bohu myslí jiní lidé. A hudební novinařina je v podstatě to samé. Až na ty vzácné momenty, kdy s někým skutečně hovoříte tváří v tvář, vám nezbude než psát o tom, co napsali nebo řekli ostatní. Tedy ještě je tu vaše vlastní představivost. A pokud to znamená, že se snažíte popsat svůj subjektivní dojem z hudby, pak představivosti věřím.

Máš v rukávu nějaký výstižný příklad těch drbů, co se o vás jen tak samovolně urodily?
No, mě ty skandální historky vlastně vůbec nezajímají. Ale jednou jsem si například přečetl, že jsem na turné umřel. Bylo to asi před patnácti lety. Volalo mi tenkrát pár lidí, a všichni říkali: „Ježíši, to jsem rád, že jsi to zvednul.“ Tenkrát byl internet ještě dost primitivní nástroj a někde vzniknul řetězec lidí, co tuhle zprávu přeposlali známým mailem, nebo jim zavolali. Trvalo to pár dní, a nakonec mi volal nějaký novinář a já to musel dementovat, že nejsem mrtvý. Evidentně jsem ho zklamal.

Pěkné, my rozhodně zklamaní nejsme. Nedávno se ke mně dostalo demo Fugazi natočené před vydáním In On the Kill Taker. Jaké je to pro tebe, jako pro studiového zvukaře, když se kapela, kterou respektuješ, rozhodne nahrávání ukončit, protože není spokojená s výsledkem tvojí práce?
Naprosto to chápu. Tenkrát to bylo tak, že Fugazi původně plánovali, že natočí jen pár písniček.

Na tom demáči jich je pravda jenom šest.
Jo, ale původně plánovali nahrát třeba jen dvě nebo tři věci. V týdnu před nahráváním se jim povedlo dopsat zbytek desky. Takže si řekli, „Co by ne? Prostě to natočíme všechno.“ Takže natočili celé album, ale ve výsledku s ním nebyli úplně spokojení. Nakonec změnili pár aranží tady a nějaké party támhle, a řekl bych, že výsledná nahrávka je díky tomu mnohem lepší. A ve chvíli, kdy je výsledek lepší, než to demo, co jsem natočil, tak si nemůžu stěžovat. Všichni to brali rozumně a byla to dobrá zkušenost. Fugazi mám rád jak kapelu, tak jako lidi, takže to rozhodně nebyla ztráta času.

A co kdyby ten demáč zněl líp?
To se může stát, ale na tom mi nezáleží. Mně jde o to, aby kapela byla spokojená se svojí nahrávkou. Chci, aby z toho měli dobrý pocit oni.

Takže hlavní důvod, proč šla tahle nahrávka k ledu, byl, že Fugazi část desky přepsali?
Jo, ale taky to nebyla ta nejlepší nahrávka, co jsem kdy udělal. Co se kvality zvuku týče, taky se mi už povedlo odvést lepší práci, takže nemám pocit, že by udělali chybu, že šli točit znovu a jinam.

Když se podíváš na alba, pod kterými jsi podepsaný, podílel ses někdy na něčem, co bys teď zpětně považoval za umělecké selhání?
Snažím se na to nemyslet. Myslíš, co se týče mých vlastních kapel? Tam mě zajímá spíš ten tvůrčí proces, ten způsob, jakým pracujeme, jak nahráváme desky, jak skládáme písničku nebo jak dáváme dohromady turné. Tohle všechno je pro mě důležitější než co se doopravdy stane. Ty skutečné výsledky jsou téměř druhotná záležitost. Pro nás je modus operandi kapely jejím produktem. To, jak věci děláme, je to, o čem naše kapela je. A jako důkazy našeho způsobu fungování v rámci toho tvůrčího procesu napíšeme nějaké ty písničky, vydáme nějaká ta alba, odehrajeme pár turné a tak dál. Ale na shromažďování důkazů mi nesejde. Starám se spíš o to, abychom pokračovali, a o to, jak budeme pokračovat.

Hrají ve vašem pojetí procesu tvorby roli i koncepty pokroku a vývoje?
Spíš ne. Nemám pocit, že bychom začali v jednom bodě a došli do dalšího bodu. Popsal bych to spíš tak, že jsme si, sami pro sebe, vybudovali pevně danou sadu základních idejí a vlastní druh interakce v rámci kapely a prostě nás jen zajímá, co se stane, když budeme postupovat tímto způsobem. Všechny písničky jsme napsali dohromady. Nikdo nepřišel a neřekl: „Ok, mám novou věc, hraje se to takhle.“

Čím to potom je, že tě lidé často zařazují do té klasické role zpívajících kytaristů, kteří jsou frontmani a mluvčí kapely?
Částečně je to kvůli tomu, že jsem hrál v dalších kapelách, které k sobě přitáhly trochu pozornosti. Takže je pro spoustu lidí přirozené přijít s mikrofonem za mnou a spustit: „Co si myslíš o ... ?“ A pak je tu ještě „syndrom Dicka Clarka“, jak tomu říkal jeden můj kamarád. Dick Clark byl DJ a měl televizní pořad American Bandstand, kam zval kapely. Když kapela dohrála písničku, tak vzal mikrofon, přešel doprostřed pódia a zeptal se třeba, „Jak dlouho vlastně hrajete?“ Vždycky se ale ptal zpěváků. Lidi možná předpokládají, že jsem mluvčí, nebo hlavní postava kapely, protože zpívám víc písniček, než Bob. Ale v kapele všichni víme, jak se věci mají. Je to Toddova kapela a my máme štěstí, že v ní můžeme hrát.

Dnešní datum je 10. 10. 2010. Jsi pověrčivý?
Nejsem, ale tyhle souhry mě baví, když na to přijde. Když jsem byl na vejšce, nebo vlastně i na střední, měli jsme něco, čemu se říkalo „bong time.“ Víš co je bong, ne? Taková nádoba s vodou na kouření trávy. No a pokaždé, když digitální hodiny ukazovaly něco zajímavého, tak to byla záminka vytáhnout bong, protože byl, „čas na bong“. Třeba 11:11, 12:34 nebo 10:01, kdykoli když ty digitální hodiny vypadaly jakkoli zvláštně, byl na řadě bong. No a dneska je to jako kdyby byl celý den „bong time“.

Jasně, záminka se vždycky najde. Já to myslel spíš směrem na lidi, co věří na zajímavá data jako…
(skáče do řeči) Jako astrologové? Na magii nevěřím.

Třeba, ale myslel jsem spíš lidi, co mají svojí oblíbenou teorii o konci světa a tak. Máš nějakou?
Ani ne, tomuhle ezoterickýmu myšlení se neoddávám. Ale můžu si nějakou vymyslet, jestli chceš. Vydrž, vydrž… už to mám. Bude to devátého dubna 2045. To je datum konce světa. Tady to máš, právě jsem si to vymyslel. (smích)

To bude datum vydání příští desky Shellac?
Jo, přesně. Jen za pětatřicet let.

Počkáme si. Když zmiňujeme desky Shellac, nepřijde ti, že když už máte striktně analogový přístup k nahrávání, je vydávání vašich desek na CD trochu degradující?
Jo, jasně, na cédéčku to nezní tak dobře, ale chápu, že lidi dělají spoustu věcí tak a ne jinak, protože je to pro ně pohodlnější. Poslouchat muziku z iPodu nebo to, že si člověk chce mít z čeho pustit muziku v autě, je otázka praktičnosti, a proti praktickým věcem nic nenamítám. Když si chci pustit desku doma, pustím si ji na vinylu na dobrém stereu, ale když jedu autem, tak si taky chci něco pustit. A gramofony do aut už se dlouho nedělají. V kanceláři taky posloucháme muziku z CD přehrávače. Nemyslím si, že by byl jen jeden způsob, jak hudbu poslouchat. Hudba znamená pro každého něco jiného. Pro někoho to je umění, které chce zkoumat do detailů v nejvyšší možné kvalitě, a pro někoho je hudba jen kulisa, o které nemíní dvakrát přemýšlet. Pak jsou lidi, co řeší neodkladné otázky jako: „Je tohle ten správný zesilovač pro mojí hi-fi soupravu?“ Tenhle typ úvah je ale taky druhořadý. To, jakou roli hraje hudba ve vašem životě, rozhoduje o tom, jak budete nakládat se svým časem a energií. Jestli to ale bude hudba na CD, LP nebo MP3 a jestli ji budete poslouchat na sluchátkách nebo velké aparatuře, to už je všechno odvislé od toho, jakou roli hudbě přisuzujete. A to se může lišit den ode dne, od člověka k člověku. Nemám na to nějaký striktní názor, podle mě je hodně možností, jak hudbu poslouchat, a všechny mají svoje opodstatnění.

Co říkáš na vývoj prodeje hudebních nosičů? Pokles prodeje CD a zvýšený zájem o digitální formáty a vinyl?
Je to normální, protože jediná výhoda, kterou CD mělo oproti LP, byla, že CD byla menší. A MP3 jsou logicky ještě menší a jejich užívání o to pohodlnější. Vůbec bych se nedivil, kdyby CD vymizelo úplně. Ale vinylová deska je něco jako standard pro kvalitní nahrávku a nedovedu si představit, že by LP mělo jako formát zmizet ještě během mýho života. Je to něco jako etalon, ke kterému se poměřuje všechno ostatní. Navíc je to i hezký a praktický formát. Jedna strana pojme dvacet minut muziky, což je samo o sobě dost, a pro spoustu kapel je to perfektní stopáž. Dvacet minut a dost.

V jednom z rozhovorů ses nechal slyšet, že filmy tě moc nezajímají. A co méně pohyblivé obrázky? Malba, ilustrace a fotografie, jakožto vizuální umělecké formy, ve vztahu k hudbě jako k dalšímu umění, se kterým se potkávají na obalech hudebních nosičů?
My jsme všichni vyrostli na vinylech. Bylo to médium pro přehrávání hudby, takže jsme si vždycky spojovali nahrávky s jejich přebaly a vnitřky a vůbec se vším, co jste s albem dostali. A když vydáváme desky, tak chceme, aby ty naše byly na stejné úrovni jako ty, které jsme zbožňovali, když jsme byli mladší. Jako ty, co nás tenkrát pro muziku nadchly. A jak už jsem jednou řekl jinde, nechci se dožít toho, že položím vlastní desku vedle desky Uriah Heep a budu se muset stydět, protože budu mít pocit, že Uriah Heep odvedli lepší práci, než my. (smích) Veškerá energie, kterou do práce na desce vložíte, je důležitá, a dělá z ní věc, kterou stojí za to vlastnit. Dobrá nahrávka, kvalitní lis, pěkný přebal, praktický design a tak dál, na tom všem záleží a všechno je to pro nás důležité.

Co se filmů týče, tak o tom jsem ani nepřemýšlel. Myslel jsem to asi spíš tak, že když jdu do kina, koupím si lístek a podívám se na film, tak většinou odcházím zklamaný. A i zpětně, když teď vzpomínám na to, které filmy jsem viděl a bavily mě, tak sice byly ok, ale já o těch filmech nepřemýšlím. Například Podraz, ten jsem viděl naposledy jako kluk a nedávno znovu, a bylo to fajn, ale ani tenkrát ani teď mě to nedonutilo k nějakému zamyšlení. Přibližně ve stejném věku jsem četl pár knížek, o kterých ale od té doby přemýšlím pořád. Stejně tak mi známí vyprávěli historky, které mi v hlavě utkvěly do dneška. Nebo obrazy a krásné ženy, které jsem viděl, nebo dokonce i dobrá jídla, to všechno zabírá v mojí paměti víc místa. Tyhle věci prožívám znovu a znovu, a mnohem intenzivněji, než jakýkoli film.

Takže pro tebe tahle konkrétní umělecká forma není přitažlivá.
Jo, prostě to na mě nefunguje. Je to jako pantomima. Jasně, respektuju pantomimu, nebo balet, jako umělecké formy, ale nic pro mě neznamenají. Nijak mě to neoslovuje.

A co videoklipy?
No… (chvíli přemýšlí a pak se obrátí na Todda Trainera, který zrovna přišel) Snažím se zrovna vzpomenout si na nějaký videoklip, co se mi líbil.
Todd: Mně se líbil klip Boba Dylana k Subterranean Homesick Blues. (na Steva) Pamatuješ si ho?
Steve: To bylo to video s cedulema?
Todd: Jo, cedule s textama, stojí někde na ulici. Viděl si ho?

Jak to popisuješ, tak asi jo.
Todd: Černobílé video. Bob tam přijde s balíkem cedulí s kousky textu, jsou to náhodná slova nebo fráze z textu. A on stojí, vždycky se koukne, co na té ceduli je a pak jí zahodí. Je to docela rychlé a po chvíli jich vždycky musí rychle zahodit víc, aby nezaostával za písničkou. Podle mě je to perfektní.
Steve: Tohle video znám, ale obecně mě videoklipy asi taky nebaví.
Todd: Nebo ještě to video The Replacements.
Steve: To, kde je vidět jen ten reprák?
Todd: Jo.
Steve: Dobře, to je taky dobrý. Tyhle dvě jsou takový výjimky. Jednou jsme uvažovali o tom, že uděláme videoklip. Měla to být hrozně dlouhá a nudná písnička, ve které by se toho moc nedělo, a v průběhu celého klipu by tam byl jediný záběr na velký jídelní stůl. Pokaždé, když by se stalo něco v muzice, tak by na stůl někdo něco donesl. Talíř s jídlem, skleničku vína, nebo tak něco. To byl jediný nápad, který jsme řešili, ale nikdy jsme to nezrealizovali.
(Todd odchází od stolu a většina lidí v zákulisí se srocuje u dveří)

Mám pocit, že máme asi jít na večeři! Tak díky a čau.