(Hip Hop) Kemp 2014: svátek i nostalgie

Na královehradeckém letišti se letos konal už třináctý ročník největšího “polského“ festivalu v Čechách. Kromě tohoto přízviska se Hip Hop Kemp naštěstí ještě pořád pyšní nálepkou největší rapové akce ve střední a východní Evropě. I přesto hned po příjezdu překvapil větší počet návštěvníků, který se oproti loňským zhruba patnácti tisícům vyškrábal na dvaadvacet a nenaplnil soukromá očekávání o sestupné návštěvnosti. Početné davy opět vytvořily atmosféru, která nebývá pravidlem. Obligátně se bouřilo nejen pod pódii, ale vlny skandování se nesly i stanovým městečkem a hřměly i z front před vstupem do areálu. Ty byly jednou z přetrvávajících bolestí podniku, která spolu s nedostatečnou výčepní kapacitou dokázala člověka zdržet i dvacet minut. Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že z programu oproti době z před dvou či tří let nenápadně ubývají jména, ale spíše než ošizení posluchače to znamená méně dilemat, koho oželet. Z lineupu bylo jasné, že experimenty se letos nekonají a na svoje si přijdou především rapoví pravdoláskaři, na něž čekaly klasiky jako KRS One, Dilated Peoples, Black Moon, Pharcyde a v podstatě i většina ostatních značek.

Na druhou stranu ani já nejsem takový pravdoláskař, abych si dal na úvod asi třístou koncertní dávku Prago Union, a tak festivalové entré obstaralo seskupení s výmluvným názvem DJ Static & Denmark Allstars. Staticovy technické skills a početná sestava střídajících se MC’s představovala vhodnou rozcvičku, i když vystoupení chyběla soudržnost narušovaná častými změnami aktérů. Po nich byl napsán Majk Spirit, který pro mě spolu s Kontrafaktem znamená tradičně vhodnou chvíli na občerstvení. Ostatně bylo proč, jelikož po něm už byli připraveni oblíbenci pubertálních dní Cunnilynguists (neplést s cunnilingus), které jsem už několik let neslyšel. I díky jejich pódiovému nadšení byl koncert příjemnou nostalgií, při které se projevila dlouholetá sehranost, ale také fakt, že nejlepší léta mají za sebou. Toto konstatování patří i k vystoupení těles jako Black Moon, Pharcyde a částečně i Dilated Peoples nebo KRS One. V žádném z těchto případů nelze ale mluvit o zklamání, pokaždé se jednalo o zaručenou kvalitu. Ta je však léty snad až příliš prověřená. Pro někoho, kdo u nás nesjezdil většinu zahraničních koncertů za posledních šest let, je vše v pořádku, ale starší a pokročilejší už těžko mohli skákat metr do vzduchu. I proto se letošní Kemp nesl v ospalejším duchu a výkony (ty alkoholové, ani ty pod pódiem) zůstaly za průměrem minulých let. Ale co, v rapu se stárne rychle.

Čtvrteční program hlavní stage vrcholil CeeLo Greenem. Projekt Gnarls Barkley jsem měl rád do doby, než se singl Crazy zprotivil každému, kdo kdy zapnul rádio. Jeho přítomnost byla také asi největší neznámou festivalu. Prťavý a zakulacený CeeLo se před diváky vyloupnul v doprovodu doprovodné kapely, kterou z většiny tvořily členky něžnějšího pohlaví, a nejvíce pozornosti poutala křehká kytaristka asijského původu. V nepříjemně prochladlém večeru se americký zpěvák nenechal zahanbit, hlasově se jen drobně odchyloval od studiového provedení a díky charakteristickým pohybům a nezaměnitelnému charismatu si dokázal omotat kolem prstu většinu přítomných. Zajímavé osvěžení programu.

Pátek se nesl v duchu hesla „opakování matka moudrosti“. Rčení potvrdili dobrí chlapci z Mojí Reči v doprovodu starých kumpánů z Komplotu, aby v pozdějších hodinách pokračovali Dilated Peoples, kteří přehráli část nové desky, ale i klasiky v čele s Worst Come to Worst. Na konci se přidal i KRS One, který byl silný především opakováním zaběhlých postupů zlaté boombapové éry. Největším hitem se nakonec stal kanadský šílenec Madchild. Ten na hlasivkách nastavil polohu dítěte házejícího hračky po nešťastné chůvě a svlečený do půl těla rozpoutal v už tak horkém hangáru lokální peklo. Jeho albová produkce nikdy nebyla můj denní chleba, ale kolem druhé hodiny ranní bylo jasné, že na některá jména se zkrátka vyplatí počkat na živo. Ostatně po koncertě na větu „Man – on the stage – you look like evil“ reagoval slovy „Thanks, that is precisely what I want“.

Fakt, že hororcorová odnož rapu je koncertně mnohem stravitelnější a někdy dokonce chutná, dokázali sobotní otvíračkou dnes už republikově celoznámá Sodoma Gomora. V doprovodu dvou postav v hororových maskách se nakonec překvapivě na podiu nic nestandardního nestalo a oproti loňsku ani nepadla flaška vodky. Mladou generaci amerických rapperů, která se hrdě hlásí k tradici města a klasických postupů reprezentoval newyorský Dillon Cooper. Velké pódium ho ani přes útlý věk nezaskočilo a dokázal prodat svůj potenciál, který by však zasloužil o kousek více originality, protože žánrová očekávání byla místy naplněna s až příliš velkou samozřejmostí. To zároveň znamenalo plynulý přechod k brooklynským veteránům Black Moon. Největším lákadlem letošního ročníku pro mne byl Action Bronson. Pro změnu obyvatel New Yorku, který váží zhruba jako tříčlenná formace Black Moon dohromady. Zrzavý pořízek s plnovousem a albánskými kořeny těsně před odjezdem na Kemp navnadil chuťové buňky ultimátním tribute videoklipem k tracku Easy Rider (je jasné, odkud vítr vane). K jeho tělu na první pohled nepatřičný hlas řadí Bronsona do škatulky „plačících rapperů“. V počínajícím sobotním večeru se vyvalil na stage, aby si po čtvrthodině se slovy „Tyvole, není snadný urapovat show, když vážíš 300 liber“ musel dát kratší pauzu. Po návratu se naštěstí na stage nevloupal fanoušek, který by letěl zpátky, a Bronson si ani neskočil na toiku, jako se stalo na jiných koncertech. Místo toho efektně demonstroval fyzickou sílu nekompromisním roztrháním trika, které jasně zrcadlilo aktuální rozpoložení a Bronsonův styl, mající ke slovu milost blízko jako Gándhí k heroinu.

Poslední show letošního Kempu a přehrání alba Bizzare 2 Ride od The Pharcyde, kteří takto oslavují 20 let vstupu na scénu. V roce 2008 mi jejich show při pražské anabázi festivalu Rock the Bells utkvěla asi nejvíce ze všech, tentokrát došlo spíše na nostalgické, i když spokojené pokyvování hlavou. Na děsupány z Onyx už nezbylo odhodlání, které navíc oslabovala jejich relativně častá přítomnost v českých klubech.

Kemp se i přes nostalgický podtext nezbavil titulu svátek všech rapových hlav, vše tradičně doplněno o další elementy kultury jako breakdance a graffiti. Jako nejpromptnější důkaz může sloužit návštěva pětasedmdesátiletého dědy, který se na festivalu zjevně báječně bavil, přestože jej pohřešovala manželka a hledala policie.

PS: A stejně nakonec čekám, že mi kamarád řekne: „Tyvole, kdes to vzal? Dyť já si z toho nic nepamatuju, já byl furt jenom na kaši.“