Hip Hop Kemp 2019: Trueschoolová orientace

Nevím proč, ale pokaždé se ke mě pár dní před Kempem dostanou informace z „ověřených zdrojů“, že se letos něco nepodaří: neprodaly se lístky, nepřijede headliner a podobně. Letmý pohled na areál prozradil, že obavy byly zbytečné, přesto zůstává otazník nad tím, jak bude vypadat festivalová budoucnost, jestli se Hip Hop Kemp bude zarytě držet současného modelu. Rap je nejdynamičtěji se vyvíjejícím žánrem současnosti, zatímco organizace ani dramaturgie se za posledních deset let v podstatě nezměnila. Většina návštěvníků se rekrutuje z okruhu věrných, kteří jezdí pravidelně, za to těch, kteří dorazili poprvé, byla výrazná menšina. Festival neohlížející se na módní trendy zaslouží respekt, zároveň se do mysli vkrádá myšlenka, jestli není v jeho zájmu zvážit i pragmatický rozměr celé věci. Osobně doufám, že ne, ale při pohledu na řídnoucí zástup před pódiem je to možná na místě.

JISTOTY VS. TALENTY

Ustálená dramaturgie generuje ustálená očekávání a něco, co lze označit jako programové bloky. Snadno identifikujete podvečerní kývačku, českou klasiku, hvězdy na vzestupu, odpolední talenty, noční trueschool s překvapením a samozřejmě headlinery. A nejlepší koncert přitom můžete zažít kdykoli.

Jak poznat odpolední kývačku? V lajnapu má místo mezi čtvrtou a sedmou a takřka vždy se jedná o prověřené jméno, které má sice už největší slávu za sebou, ale stále má co nabídnout. Kategorie, která už z definice vylučuje jakékoli experimentování a často v ní najdete jména, která u nás hrají vcelku pravidelně. Letos padla volba na Smiff n Wessun opřené o doprovod Champion Sound, Big Pooha s parťákem Apollo Brownem a funkčního veterána Masta Ace s Markem Polem. Ve všech případech se sluší podtrhnout vzájemnou sehranost mezi rapperem a djem, neoddiskutovatelné rapové kvality a nadšení, s jakým už všichni takřka třicet let jezdí po světě. Trocha vzpomínání, trocha nadšení a respekt.

Největší naděje tradičně budí hvězdy na vzestupu. V programu je najdete mezi osmou až jedenáctou večerní, většinou už za sebou mají řadu úspěchů, zároveň platí, že o nich ještě uslyšíme. Freddie Gibbs je sice takřka vysloužilec, ale jeho kariéra v poslední době kulminuje. Očekával jsem odměřený projev a neměl příliš velká očekávání, ale po pěti minutách jsem se nestačil divit, když Gibbs běhal po pódiu ze strany na stranu, skákal, přední řady obléval vodou. Místo plynulé a klidné flow některé party křičel, aniž by ztrácel na přesnosti, postupně se vysvlékl z džínových lacláčů, aby ukázal osvalenou hruď. Na pódium přišel zjevně v dobrém rozmaru a když lahev s vodou omylem vylil za krk sekuriťákovi pod pódiem, neváhal se mu přede všemi omluvit. Vrchol prvního dne.

Dalším z velkých talentů byl Masego. Kromě rapu lze v jeho portfóliu nalézt jazz, funk, soul nebo jamajské rytmy a není tak náhoda, že si při druhé návštěvě dovezl doprovodnou kapelu. Ladný pohyb po pódiu korespondoval s jeho medovým hlasem; intonace ve výškách, spolupráce se skupinou nebo vokální ekvilibristika fungovaly na jedničku. Oproti Gibbsovi byla show uhlazenější, ale vyloženě slabé místo byste v ní nenašli. Největší zájem vzbuzovala dvojice Earthgang, která má těsně před vydáním desky u J Coleova labelu Dreamvile. Během několika prvních skladeb se opakovaně vkrádalo srovnání s legendárními OutKast – dredatý Olu takřka neustále rapoval ve vysoké kadenci a s originální flow, zatímco WowGr8 se pohyboval v mimozemských zpěvových partech. Paralela mezi vzájemnou chemií Big Boie a Andre3000 ze zmíněných OutKast byla nabíledni, v obou případech se jedná o rap vykořeněný z pravidel žánru a posouvající je o značný kus dál. Trefně to podtrhla německá kolegyně: „Kdyby v tom, co mají na sobě, hráli před patnácti lety, tak je všichni vypískají.“ Kalhoty se střapci, duhové sandály s platformou a rozhalená košile působily maximálně přirozeně, EarthGang jsou jako z jiného světa. Nejlepší koncert vůbec? Může být.

Oproti svým mladším kolegům tentokrát (a vlastě už tradičně) strádali jejich zkušenější kolegové v roli headlinerů. Tech N9ne má dost energie na to, aby utáhl jakékoli publikum, jeho vystoupení je založené na pohybu, monumentálních podmazech a kulometné flow. Na první signální funguje vše dobře, ale za první hradbou masivních beatů je spartakiádní vyprázdněnost. Pod taktovkou vrchního cvičitele Tech N9ne to šlape jako na drátkách, ale těm, kdo preferují hudební hloubku před sportovním výkonem, toho vystoupení mnoho nenabídlo.

Francouzským Hocus Pocus byl nejprve zrušen let, poté aerolinka ztratila zavazadla s nástroji a po jejich nalezení se ještě zdržely na cestě mezi Prahou a Hradcem Králové, takže je vykládali jen pár minut před začátkem koncertu. Všechno bylo zapomenuto s prvním trackem, když společnou chemii nenarušila ani několikaletá koncertní pauza. Hudební mozek projektu 20Syl rapoval s typickou ladností, kytarista Ledeunff měl prostor k sólovým výstupům. Právě schopnost každého z hráčů přinést nadstandard do společného podniku činí z koncertů Hocus Pocus silný zážitek. Greem přesně dávkuje djské schopnosti do hry ostatních, dechy dují především v refrénech a i tentokrát dostal každý člen kapely prostor ke krátkému sólu, aby se ve finále všechny nástroje znovu potkaly. Ukažte mi sehranější skupinu.

MIZEJÍCÍ KULTURA?

Jinak než o sázce na jistotu nelze mluvit ani v souvislosti s Pharoahem Monchem, kterého si díky specifickému hlasu a jedinečné flow nemůžete splést. Na Kempu se neobjevil poprvé a stejně jako ve všech předchozích případech drželo jeho vystoupení vysoký standard. Nepravidelná, ale přesná dikce, naléhavost a zásoba hitů představovaly více než důstojné zakončení sobotního programu. Zároveň právě při pohledu na headlinery se nabízí otázka, jestli by se nedalo s jejich výběrem více experimentovat. Loňská volba Suicideboys se totiž jednoznačně vyplatila.

Přesto i letos došlo na řadu překvapení. Zničehonic mi v mobilu pípla zpráva: „Pojd na main stage! Okamzite.“ Tou dobou tam hráli Audio Push a jednalo se rozhodně o jeden z nejenergičtějších setů, jaké jsem kdy viděl. To samé lze říci o 4x4 šílenství v podobě Dvakrát Tolik Crew. Rovný beat, dlouhý seznam MCs bez přestání se střídajících na pódiu a permanentní moshpit pod ním. Tubs a Pain z celé sestavy vyčnívají, ale celek i tak funguje na jedničku. Užaslý jsem zůstal i nad britskou dvojicí Too Many T’s, o níž jsem neměl ani tušení. Pokud jsou Hocus Pocus sehraní jako kapela, tak Too Many T’s fungují jako rapová siamská dvojčata. Ví o každém pohybu toho druhého a vzájemná součinnost nedovolila ani mrknout okem. Tudíž nebylo divu, že jsem přebíhal z jedné stage na druhou a za den zvládl i deset koncertů. Není jiný festival, kde by se mi to podařilo.

Zklamání bylo pomálu a kromě slovenských DMS, kteří sázeli na příliš lacinou popinu, mě napadá už jen zloděj, který měl tu drzost ukrást mi ze stanu spacák i s karimatkou. Noviny i tentokrát psaly o tom, kolik se veze na Kemp různých drog, místo toho, aby je zajímalo, kdo všechno zahraje na místě, a stejně jako návštěvníků tak ubylo i pomalovaných zdí po obvodu Festivalparku. Grafitti i breakdance se pomalu propadají do historie a nic tomu asi nezabrání.

Hip Hop Kemp je v určitém ohledu skanzen, kde i pomalu upadající části hiphopové kultury můžete stále potkat, takže došlo i na beatbox. Největší výzvou do dalších let tak je, aby se nestal skanzenem originální kultury, protože pak by musel odejít s ní. Je třeba nezradit „původní ideály“, a zároveň udržet celý koncept živý. Rap se mění, byť ne vždy k lepšímu, a Kemp musí s ním. A přestože Babs jakožto organizátor tvrdí, že důvodem propadu návštěvnosti je policejní represe, skutečný důvod vidím jinde. Možná je na čase opustit trueschoolovou orientaci.