Horor, škleb a smutek Borise Carloffa

Pátý díl seriálu o vizuální prezentaci české hudební scény představuje Borise Carloffa, producenta a sólového interpreta. Minulý rok vydal zasněný a vrstevnatý debut The Escapist, za který získal cenu Apollo. Krátce a stručně o výmarském expresionismu, Davidu Bowiem i o tom, že po dobrém umění by měly zůstat otázky.

Tvůj videoklip k singlu Falling vychází z německých expresionistických hororů z období Výmarské republiky a starých sci-fi Karla Zemana. Čím tě dnes oslovují?
Baví mě ideální doplňování formy a obsahu. Hrůza jako estetický faktor s téměř erotizujícím nádechem, splynutí libida a mortida, které navazovalo svou estetizací strachu a hrůzy na fin de siècle (franc. konec století – pozn. aut.), ale dovedlo ho do mnohem širších a formálnějších rozměrů po zkušenosti s první světovou válkou. Výmarská republika byl zoufalý flám rozbitého beznadějného Německa, které se zuřivě snažilo zapomenout. Fantazie, karikatura, škleb – to všechno byly psychoterapeutické pokusy meziválečné generace o únik. Totéž je pro mne únikem ze světa odosobněné fascinace násilím post-internetové doby.

Jak to myslíš?
Dneska není problém najít si na internetu uřezávání hlav nebo jiné brutality, které se tak stávají jaksi odlidštěné a méně překvapující. Násilí začínáme brát jako triky z filmu, zároveň ale funguje jako připomínka našeho Stínu, kam jsme vetkli kruté obrazy. Jen čeká na možnost projevit se ve své zvířecí, pudové a násilné podstatě lidské přirozenosti.

Jak vnímáš tvorbu Karla Zemana?
Karel Zeman, spolu s Janem Švankmajerem, jsou pro mě nejvíce podnětní a inovativní géniové české kinematografie. O nich se učí a bude učit v učebnicích světového filmu. Naprosto ojedinělá výtvarnost a koncepce z nich dělá unikáty, na které by mělo být Česko mnohem více hrdé, než momentálně je.

A expresionismus? Máš oblíbeného umělce?
Je to pro mne avantgarda, která kladla otázky. Po dobrém umění by měly zůstat otázky, dnes často zůstává jen pocit zabitého času. Mám rád především český literární expresionismus Richarda Weinera. Stýkal se v Paříži s mystickými avantgardními pre-surrealisty okolo revue Le Grand Jeu a byl jimi ovlivněn, proto jeho dílo tolik vybočovalo. Doporučuji.

Pseudonym sis vypůjčil od legendárního britského herce, kterého proslavil meziválečný Frankenstein. Jde o přímý odkaz? A baví tě hororové klasiky od Universalu?
Ano, je to přímý odkaz a ano, baví mě moc. Tyhle filmy ze zlaté éry amerického hororu byly v podstatě popkulturní odpovědí na méně stravitelnou německou uměleckou produkci. A přesto jsou skvělé.

V kurzu je dnes jiný Brit, David Bowie. Co si myslíš o jeho vizuálních proměnách?
David Bowie byl a stále je velice chytrý umělec, který ukázal, kam až jde dovést princip konceptu v popu.

Tvé vystoupení na vyhlášení letošních Andělů neslo punc divadelnosti. Je koncert místem pro teatrálnost?
Koncert by měl být co nejintenzivnější a je jedno, jestli se emoce umocní obrazem nebo stylizací. Jakákoliv metoda je dobrá.

Jak jdou dohromady móda a hudba?
Hodně. Vezmi si třeba Sex Pistols a Vivienne Westwood. Hudba se dotváří módou a naopak. Nepřekážejí si, spíše si pomáhají.

Co lidi tolik fascinuje na černé barvě?
Černá barva je prý symbolem smutku a mystiky. Mně přijde především elegantní, ale myslím, že hlavním důvodem je, že zeštíhluje. (smích)

Vystudoval jsi literární vědu. Jaký máš k literatuře vztah? Co čteš?
Poslední dobou jsem se vrátil k Haškovi, kterého mimochodem Jindřich Chalupecký také řadil k expresionistům, s čímž moc nesouhlasím. Jinak mě baví číst si v angličtině původní díla třeba od Blakea nebo Coleridge.

V magazínu Ikarie jsi kdysi publikoval sci-fi povídky. Stále tento žánr sleduješ?
Svou sbírku sci-fi jsem rozdal a nechal si jen věci, které mě skutečně bavily. Třeba P. K. Dicka a jeho Muže z vysokého zámku a samozřejmě Neuromancera od Gibsona. Na sci-fi mě baví únik, práce s mytickými obrazy a díky tomu všeobecná akceptovatelnost jako moderní báje. Ostatně sci-fi existovalo vždy, jen se mu asi neříkalo sci-fi.

S často zmiňovanou symbolikou úniku a vyhlídky do budoucnosti si pohrává i artwork tvého debutu, nazvaného příznačně The Escapist. Kdo za ním stojí?
Jan Gemrot, jeden z nejuznávanějších a nejlepších malířů, kteří v poslední době ukončili akademii, a Zdeněk „Kobylka“ Vymlátil, úžasný grafik, který je zároveň bubeníkem a s nímž se znám téměř dvacet let.

Sám nemaluješ?
Malovával jsem hodně a teď si zrovna říkám, že bych znovu začal. Myslím, že jsem nadanější spíš výtvarně než hudebně a že je škoda, že jsem místo do výtvarky chodil do hudebky. Nikdy ale není pozdě.