How to Dress Well: Méně významu znamená více výdělku

Jméno pro svůj sólový projekt si Tom Krell vybral podle náhodné knihy. Od té doby, co jeho lo-fi r&b debut Love Remains v roce 2010 sklidil chválu od kritiků, vydává album každé dva roky. Dnes je How to Dress Well synonymem pro oduševnělou popovou hudbu, která spojuje taneční rytmus a kvalitní texty. Předtím než kodaňskému publiku představil novou desku Care, jsme si s ním o jeho tvorbě a stavu současné popové scény povídali nad miskou manga.

Když jsi začal před šesti lety dělat hudbu, jaký to pro tebe mělo účel?
Dělat hudbu pro mě nikdy nebylo účelné. Všechno kolem nás je v dnešní době orientováno na funkčnost, ale podle mě je obzvlášť důležité dělat věci pro radost a ne pro užitek.

Takže tě při tvorbě ovlivňuje okolí a současné dění?
Určitě. Je zvláštní, jak si někteří lidé lidi myslí, že tvorba umělce je sednout si s perem k sešitu a říct si: "Teď udělám tuhle věc takhle," přitom to je o experimentování, hraní si s dílem a pozorování okolí. Hodně se učím z nahrávání alb, protože z každého vyplývá, kde momentálně jsem jako člověk a co je podle mě důležité. Titul toho posledního tomu napovídá. Na konci nahrávání jsem hledal jméno a slovo "care" se objevilo v kontextu téměř každé písně.

Takže nové album o tom, že se o sebe jako lidstvo musíme více starat a pomáhat si?
Rozhodně to je odpověď na současný stav společnosti. Care znamená pečovat o růst. Když se staráš o rostlinu a je na ní už jen poslední list, tak o ni sice pořád můžeš mít starost, ale nepečuješ o ní. Kdežto pro mě "care" znamená hledání ideálního prostředí a neustálou péči. Tohle ve společnosti chybí.

Jako bys bral inspiraci úplně ze všeho.
Přijde mi, že nejsem jen umělec, ale zároveň kritik. Jsem kritický i ohledně svého života. Když vidím něco inspirativního a hlavou mi proběhne myšlenka, že by z toho mohlo být něco cool, tak sám sebe zastavím. Ale když se třeba probudím ze snu a řeknu si "Proč mě tenhle sen nechal cítit se takhle?", dám tomu zelenou.

Od začátku kariéry jsi byl označován jako popový umělec. Přitom to ale vypadá, že spíš nabízíš to, co současnému popu chybí.
Dělám pop, alternativní pop. Žánr má svá „ale“ a u určitých kapel se to projevuje obzvlášť. Třeba FKA twigs je úžasná experimentální šílenost, ale není v tom nic popového. Pak tu jsou skupiny jako Wet - to je průměrný, nudný, neprůrazný pop. Jejich hudbu mám sice rád, ale není na ní nic výjimečného.

Tvůj přístup je jiný než u většiny popařů. V první skladbě nového alba zpíváš o konsensuálním sexu. V porovnání s jinými umělci, kteří se na toto téma vyjadřují spíše dekadentně, působíš nevinně.
Chtěl jsem, aby ta skladba byla o fyzické energii oné intimity a péči o druhou osobu, a zároveň tyhle dvě věci nerozdělovat. Mělo by to být o fyzické přitažlivosti, otevřenosti a usilování o plnější vztah mezi dvěma lidmi. A to se z nějakého důvodu v populární hudbě momentálně nenosí. Lidi jako by na tohle nebyli připraveni.

O Care jsi řekl, že je to tvá první radostná deska - známka toho, že tě už nebavily smutné skladby. Jaké jsou nové písně naživo?
Radost podle mě není antonymem ke smutku jako spíš k prázdnotě. Radost spočívá v umění plně se vyjádřit a cítit se dobře. Nové album působí naživo fantasticky, je daleko energičtější a intenzivnější. Například skladba The Ruins je sice temná, ale velice silná. Součástí show je samozřejmě i spousta experimentů a zkoušení. Na turné mám novou kapelu a kytarista Mikey má nepřekonatelně skvělého ducha. On miluje hraní a po deseti týdnech cestování mě jeho přístup nakazil. Já sice byl vždycky z hudby nadšený, ale kladl jsem důraz na hlubší význam. Zatímco pro něj to je čistě o euforii, a to je inspirující.

Na spoustě skladeb překvapuješ nečekanými změnami rytmu. The Ruins, Salt Song a další začínají úplně jinde, než končí.
Je to něco, co přišlo se zkušeností. Skladby hrané naživo musí většinou znít jinak než na desce, aby z toho posluchači mohli mít výjimečný pocit. Je tam spektrum emocí od extrémní spokojenosti k urputnému smutku a pak tam je paralela ke zvuku, který je neuvěřitelně hlasitý, i překvapivě tichý. A pohyb napříč celým spektrem je to, co dělá show tak skvělou. Hudbu, kterou poslouchám, nevnímám tak, jako většina lidí, mám rád srovnávání a spojování věcí, které nemají přímou souvislost. Když vezmete celé spektrum a uděláte z něj kruh, odlišné strany budou jen krok od sebe.

Kdyby sis mohl vybrat jakéhokoliv umělce, který byl nahrál cover tvé skladby, koho by sis vybral?
Nejlepší by bylo, kdyby třeba za patnáct let nějaký sedmnáctiletý kluk našel moje album a ukázal ho všem kolem sebe. To bylo něco, co bavilo mě, když jsem vyrůstal. Všichni kolem mě poslouchali hity z rádia a co jsem jim dával poslechnout já, nikdy nevzbudilo větší reakci než: "Hm, cool." Kdyby někdo udělal to samé s mou hudbou, byl by to velký kompliment.

Co si myslíš o současných popových textech?
Vím, že když se skládá popová hudba, o text není zájem. Tvoří se rychlostí jedna skladba za den, kvalita jde stranou. Když jsem se o mé písni Anxious bavil s větší nahrávací společností, tak se mě ptali, jestli bych mohl text udělat méně smysluplný. Méně významu znamená více výdělku. A přitom to není tak, že by vágnost přitáhla větší publikum. Čím méně významu v písni je, tím více se lidi mohou vzdálit ode všeho a utéct od povinností. Je to svým způsobem nihilistické. "Jsem zodpovědný za to, že je Trump prezident? Ne, na to nechci myslet. Radši si pustím California Girl od Katy Perry a nebudu zodpovědný vůbec za nic."

Takže když lidi poslouchají tvou hudbu a nemají pocit ztráty zodpovědnosti, považuješ to za úspěch.
Určitě. A i díky tomu jsou živé koncerty tak super. Sejdou se lidi, kteří mají na popovou hudbu podobný náhled. Chtějí se bavit, ale taky čekají něco důležitého, a to se jim vždycky snažím dát.