Shaqualyck | Články / Reporty | 04.04.2014
„... no, ti, jak hrajou ty soundtracky k filmům, co nikdo nenatočil.“ Podle útržku konverzace jsme tu byli správně. Jazz Tibet Club je pojem a kde jinde by měli propagátoři ambientních fúzí elektroniky a roztodivných jazzových odnoží koncertovat, když ne ve stylovém olomouckém klubu. Sál se pozvolna plnil a nebylo pochyb, že popularita netradičního seskupení nabírá na intenzitě. Očekávání bylo velké. Minulý rok zanechali Hidden Orchestra v hanácké metropoli skvělý dojem a všichni byli zvědaví, kam se za tu dobu pozoruhodné těleso posunulo. Už při letmém pohledu na stage bylo jasné, že se u kapely odehrál viditelný progres. Bubeníci si prohodili místa, hostujícího trumpetistu nahradil VJ s noťasem, ale hlavně, většinu scény obsadila interesantní konstrukce propojených projekčních ploch, takže jeviště připomínalo spíš kokpit vesmírně lodi než pódium před koncertem. Jediné déjà vu představoval hoch s jednokolkou, který stejně jako loni opanoval první linii v naději, že bude mít dost místa, aby mohl rozbalit své gumové taneční kreace.
Předkapela nikomu nechyběla. Zhaslo se o půl deváté, pětice nenápadně vyklouzla ze zákulisí a zaujala pozice. Uprostřed mašinführer Joe Acheson s nedbale rozpustilou chotí Poppy Ackroyd, perkusisté Tim a Jamie na křídlech, zpoza nakousnutého Jabka vykukoval vizuální inženýr Lumen. Syté melodie si okamžitě podmanily dav, synergie dvou bicích souprav byla impozantní. Bezchybná souhra přešla z respektu ve vzájemné hecování. Joe tiskl basu k tělu, pohledem kontroloval spoluhráče a mezi tóny ještě stíhal štelovat mašinky. Machr. Poppy sběhla od kláves k housličkám, střídala smyčec s drnkáním a dodávala skladbám nenucený šmrnc. Před očima se rodil kolosální sound, který dýchal jako organismus. Dialog obou bubeníků osciloval mezi rozvážnou jam session a preludujícími indiány na válečné stezce. Těžiště setu tvořily košaté aranže prověřených kousků z mimořádně vyvedeného alba Night Walks a dva roky starého Archipelaga. Dostalo se ovšem i na novinku vzešlou ze spolupráce s Clarinet Factory. Škoda, že dechy, s výjimkou pozounu, běžely pouze ze záznamu, více živých nástrojů mohlo už tak vysoce nastavenou laťku postrčit ještě o kousek dál. Ovšem valcha byla milým překvapením.
Vizuální stránka je kapitola sama pro sebe. Na kruhových blánách se živelně střídaly motivy vody a ohně s roztěkanými geometrickými obrazci. Sem tam se objevilo i něco z kategorie samoúčelná úchylárna, ale vždy ruku v ruce s hudebním podkresem. V prostřizích jsme mohli koukat pod ruce jednotlivým muzikantům, které snímaly kolmo umístěné kamery přímo na pódiu. Obrazové přechody dynamicky korespondovaly s prací orchestru, celek působil neuvěřitelně lehce a samozřejmě. Obavy se nenaplnily, video art nebyl pouhou nadstavbou či okrasným doplňkem, funguje jako plnohodnotná součást kompletního projektu a dodává mu nový rozměr. Komunikace s publikem? Ukecaností v souboru nikdo netrpí, v pauzách Joe nanejvýš skromně poděkuje. Není v tom plachost ani ustrašenost, jen snaha nechat za sebe mluvit hudbu a dělat to, co Hidden Orchestra umí nejlíp. Když se při Tired & Awake housle opřely do rytmické hradby perkusí, naskočila mi husina jako už dlouho ne. A tak to bylo po celý zbytek úterního večera až do poslední noty nezbytného přídavku. Kolik kapel tohle dokáže?
Hidden Orchestra (uk)
1. 4. 2014, Jazz Tibet Club, Olomouc
foto © žakelýna
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.