Hudební show Hugha Laurieho bez překvapení

Hugh Laurie je se jménem své seriálové postavy svázán natolik, že pokud jste se v minulých dnech vyjádřili před přáteli o „Lauriem v Kongresáku“, mnohdy vám byly odpovědí nechápavé pohledy, roztávající až se jménem Dr. House.

Oxfordský rodák hraje sice na klavír odmalička, svůj hudební sen si ale plní až v posledních letech. Renesanční muž v seriálu předvedl ovládnutí saxofonu či kytary, je také spisovatelem. Značně komplikovaný vztah s rodiči ovlivněný přísností matky a neustálá snaha o vyrovnání se otci, doktorovi a olympijskému vítězi ve veslování, ho vedl až do ordinace psychoterapeuta. Předloh k životní roli tak bylo více než dost a jak vidno, Houseův sarkasmus si získal množství obdivovatelů i v Čechách. Dokonce tolik, že pravděpodobně mnohým z šesti tisícovek návštěvníků vůbec nevadilo, že o blues nemají ani páru, a vstupenky na oba koncerty mizely z pokladen bleskovou rychlostí. Vyprodanému Kongresovému centru předcházelo natočení dvou alb. Dva roky stará deska Let Them Talk a letošní Didn't It Rain jsou plné klasických bluesových nahrávek zahraných skvělou doprovodnou kapelou, ale také slavnými hosty jako Dr. John, Tom Jones, Irma Thomas či Taj Mahal.

Pokud si člověk přečetl pár komentářů k prvnímu pražskému koncertu, věděl, co může čekat. Scéna připomínající intimní interiér starých kaváren s množstvím lamp a koberců, odkazy na britský původ, od originální stoličky ke klavíru s Laurieho iniciály a polštářem s designem Union Jacku až po fotku královny Viktorie v sousedství plechovky s Prazdrojem. Od vtančení Laurieho se slovy „dobrý večer Praha“ potlesk v sále v podstatě neustával. I když mu muselo být jasné, co nalákalo davy, sám neustále zdůrazňoval fakt, že je spíše zpívajícím hercem a ať se stane cokoliv, publikum je v bezpečných rukách The Cooper Bottom Bandu. S prvními skladbami Iko Iko a Orbisonova coveru Let the Good Times Roll si Laurie omotával Kongresák kolem prstu vtipnými průpovídkami. Prim však hrála kapela, a to především vokalistky Jean McClain a Gaby Moreno, škádlící Hugha třeba písní Raye Charlese What Kind of Man Are You nebo Send Me to the Electric Chair Bessie Smith. Řečnická otázka, který idiot by po výkonu dam zpíval a dokonce hrál, vyvolala u fanoušků samozřejmě pobavení, jenže zrovna následující presleyovská Mystery Train odhalovala Laurieho slabiny, vyvažované gigantickou dávkou jeho charismatu. A ve střídání zpěvaček a herce se pokračovalo i po zbytek večera. Hugh působil více jako showman, měnící křídlo za kytaru, zpěv i tanec, celou dobu poukazuje na kvality svého doprovodu. Monstrózní prostor sálu ovšem opanoval s grácií, sedící diváci se záhy přesouvali pod pódium, aby vytvořili alespoň náznak klubové atmosféry. Bohužel setlist nedosahoval kvalit desek, klarinetista Vincent Henry a kontrabasista David Piltch, kteří se na Laurieho deskách podíleli, doplňoval kytarista Mark Goldenberg, energická trombonistka Elisabeth Lea a bubeník Herman Matthews. Pěkné, ale bez překvapivých momentů.

Po dvaceti písních a dvou hodinách následoval předvídatelný potlesk vestoje, odstartovávající dva bloky přídavků, které zahrnovaly Go to the Mardi Gras Laurieho oblíbence Professora Longhaira či You Never Call Tell Chucka Berryho.

Dvě a půl hodiny příjemné a nenáročné zábavy, která si novinové titulky o Laurieho muzikantské genialitě úplně nezaslouží, i když rozhodně jste neodcházeli s nelibostí. Snad kdyby nebylo tolik znát, jak moc je celý večer připravený a každý vtip dopředu nachystaný. Možná že „pan doktor“ otevřel svým fanouškům dveře do světa blues, jen by si měl na příště naordinovat více spontánnosti.