Hugleikur Dagsson: jsem plachý introvert

Islandský kreslíř, scenárista a humorista Hugleikur Dagsson u nás proslul zejména díky souborným vydáním svých vtipů – knihy A tohle má být legrační? či A tomu se mám smát? říkají už svými názvy, že se tady pohybujeme na hraně. A jakkoliv jsou jeho kreslené vtipy esencí jednoduchosti co do výtvarného stylu i lapidárnosti sdělení, dá se k nim opakovaně vracet. Mimo jiné proto, že ač se to vždy nemusí zdát, je v nich i určitá angažovanost. Dagsson se nebojí brát si, ehm, do úst cokoliv od rasismu po fekálie a na hraně mezi urážlivou hrubostí a fenomenálním černočerným vtipem balancuje už léta se stejnou elegancí. Teď se však v Praze a Brně představí v jiné roli – totiž roli stand up komika.

Ve vašich kreslených vtipech není příliš naděje. Jste pesimista?
Ale vůbec ne! Jsem vlastně docela optimista, i když je fakt, že bych byl pesimističtější, kdybych neměl svou tvorbu. Takhle všechny své negativní emoce nějak vybliju na papír. I když cítím, že se světem bude brzy amen, nevidím důvod kvůli tomu kňourat. Pokaždé když mě něco naštve, snažím se na to téma vymyslet vtip, než bych si šel stěžovat na Facebook. Když si dělám srandu z nespravedlnosti, cítím se vůči ní méně bezbranný.

Zajímá vás, kdo jsou vaši čtenáři?
Ano, rád se s nimi potkávám a vždycky mi zalichotí, že lidi znají, co dělám. Ale nejsem moc dobrý v přijímání komplimentů. Pokud jsou krátké a milé jako „Mám rád vaše knihy.“, tak řeknu „Díky, toho si cením.“ a je to. Ale pokud v tom pochlebování lidi pokračují, začnu se cítit nepříjemně a nejraději bych zmizel. Možná to ze mě dělá pičuse, ale ve společnosti holt raději mluvím o něčem jiném než o sobě.

Jak často potkáváte lidi, které byste netipoval na své fanoušky?
Ze začátku kariéry jsem býval překvapený, že mám fakt různorodé fanoušky. Starší lidi, děti, liberály, konzervativce… To už mě dneska nezaskočí. Jsem taky oblíbený mezi autisty, což mě vždycky zahřeje u srdíčka.

Jak moc je pro vás důležitá reakce čtenářů nebo publika?
Samozřejmě chci, aby se jim moje věci líbily, závisí na tom moje živobytí. Pokud jde o knihy, chci, aby se prodávaly dost dobře na to, abych mohl napsat další. Pokud jde o stand upy, nejsem spokojený, dokud se mi nedostane oné „zdi smíchu“. Chci, aby lidi brčeli smíchy. Na svá vystoupení jsem hodně náročný. Pokud jde o internetové hejtry, málokdy jim věnuju pozornost a nic si z nich nedělám. Ne ve smyslu „Jste mi ukradení!“, ale spíše „V pohodě, však mě nemusíte mít rádi.“ Dříve mě negativní ohlasy štvaly více, teď už mi přijdou spíše zábavné.

Je nějaké téma, které je pro vás tabu?
Ne. Není nic, o čem by se nedalo žertovat. Ale je bezpočet způsobů, jak říct špatný vtip. A čím citlivější je téma, tím těžší je o něm vtipkovat. Prostě na to musíte být dost dobří. Vtipkovat o kontroverzních věcech je jako žonglovat s motorovými pilami. Pokud to neumíš, zraníš hodně lidí, sebe nevyjímaje.

Posloucháte při kreslení hudbu?
Jasně. Při kreslení většinou poslouchám šedesátkový soul a devadesátkový hip hop. A baví mě i emo pop z osmdesátek a keltský folk. Když píšu, tak si zase pouštím dramatické filmové soundtracky a melodický death metal.

Co pro vás vlastně znamená tvorba? Výpusť emocí? Způsob odpočinku? Rutinu?
Rozhodně výpusť emocí. V prvé řadě se považuju za humoristu, takže když dokážu rozesmát sám sebe, je tady něco dobře. A mít možnost ventilovat skrze své umění i názory, to je stejně důležité. Humor je můj způsob, jak být vážný.

Nedávno jste zmínil, že na pódiu si nemůžete dovolit být tak temný jako ve svých kreslených vtipech. Proč ne?
Protože na pódiu jsem sám za sebe, kdežto na papíře se schovám za své choré postavičky. Na pódiu jdou ta slova z mých úst a já nejsem temná povaha. Plachý introvert, kterého otravují lidi – to ano. Ale jsem taky pomilováníhodný medvídek, který si rád dělá prdel. Své kreslení používám k tomu, abych se srovnal s tím hnusným v životě, ať už se bavíme o domácím násilí nebo genocidě. Moje stand-upy jsou více osobní. Mluvím v nich o kadění a sexu. Rád říkám, že jsou „nechutné, ale přátelské“. Ale když je příležitost, nebojím se na pódiu sklouznout ani k černočernému vtipu.