David Vo Tien | Články / Reporty | 31.03.2015
Přestože kapela, která jako první přišla s termínem „black metal“, pochází z Velké Británie, je ostrovní stát jedním z posledních míst spojovaných s black metalem. Britská scéna není malá a má dlouhou tradici, přesto je odsunutá do pozadí a s nadsázkou lze tvrdit, že i islandské blackmetalové kapely se letos dočkaly většího hajpu. Čím to je, si netroufám tvrdit. Anglický hudební publicista Dayal Patterson ve své knize Black Metal: Evolution of the Cult, mapující kořeny a vývoj žánru, zmiňuje v samostatné (úvodní) kapitole právě jenom Venom a pak už se jen letmo otře o Fen, v souvislosti s post-black metalem. To, že chybí reflexe britského černého umění, si uvědomil Andy Horry, který připravuje dokument zachycující ostrovní black metal. V Terrorizeru a v Kerrangu se dočtete, jaké kapely začínají reputaci zlepšovat.
Irští Altar of Plague ohlásili svůj konec skoro před dvěma lety, poslední koncert odehráli na polském Unsoundu 2013. Přišlo to znenadání, nová deska byla čerstvě venku a fanoušci, kteří před pěti lety dali přednost Heaven Shall Burn před Altar of Plagues spolu s Year of No Light na Sedmičce, vyhlíželi ohlášení návratu na Strahov. Jako James Kelly zaskočil svým odchodem z metalového prostředí, které vyměnil za elektronický svět s novým projektem WIFE, překvapili stejně nečekaným ohlášením rozlučkové tour Altar of Plagues. Nutno podotknout, že posluchač nepoučený, který se s nimi seznámil až při této příležitosti, by jen těžko uvěřil, že AoP nahráli právě takové album, jakým je labutí píseň Teethed Glory and Injury. James Kelly přejímal vlivy z různých žánrů vždycky, nicméně po hypnotickém Mammal, jenž vtahoval posluchače do sebe, rozdělil broadrickovský nádech i neortodoxní obal poslední desky fanoušky na dva tábory.
Playlist posledních koncertů hovořil jasně: není čas na rozjímání. I přesto, že zazněly skladby jako Neptune is Dead nebo All Life Converges to Some Centre, které svým kontemplativním charakterem nemají daleko k tvorbě Wolves in the Throne Room, k setu Altar of Plagues by se hodilo pouze jedno slovo. Ferocity - divokost, zuřivost. Mám podezření, že songy nebyly tak dlouhé jako na desce a byly uzpůsobené živelnějšímu podání, kontrast vytvářel zvuk, který naopak zněl přesně jako studiový předobraz. Zvuk kytar, basové spodky bez basáka, každé škobrtnutí o strunu známé z nahrávek naživo vyvolávalo pocit déjà vu. Škoda, že poslední možnost užít si kapelu, zhatily technické problémy. Jak prohlásil někdo za mnou: „Čtyřicet minut budujou atmosféru, aby to pak zkazilo třicet sekund.“
Pekelnému nasazení přihrál i otvírák večera, další nadějná irská kapela Malthusian. Kdybych měl psát anotaci, vypadala by asi takhle: „Mysli na Incantation a Immolation a přišpendli u toho krysu k parketám.“ Dřív se technickým death metalem myslely právě tyhle kapely. Střídání temp, divné ladění, ohavné disharmonie, zlámané riffy a téměř až doomový opar. Zvukově Malthusian neměli zas až tak daleko k Dragged Into Sunglight, především ponurými sludgeovými pasážemi střídanými zběsilými sypačkami a growlovým vokálem. Pokud existuje škála „násilné otevření večera“, bezpochyby se pohybovali v červených číslech. Během tohohle setu mi došlo, proč se rodičovské organizace snaží svalit odpovědnost za násilí na metal (a počítačové hry). Názvy skladeb Wraith/Spore/Plague, The Mother’s Blade a Hallucinogen nabízí spoustu asociací a ani o jedné bych raději veřejně nemluvil.
Altar of Plagues (ie) + Malthusian (ie)
28. 3. 2015, Klub Strahov 007, Praha
foto © Zdeněk Němec
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.