Jan Jílek (AČFK): Kino se taky vrátí

Právě dnes má premiéru film Malířka a zloděj v distribuci Asociace českých filmových klubů. Jeho uvedení bude speciální, během něj proběhne v pražském kinu Bio Oko charitativní aukce obrazu, jejíž výtěžek půjde na konto organizace pomáhající závislým Sananim. AČFK toho ovšem chystá nejen na podzim více, tak jsme se jejího programovaného ředitele, který stejnou pozici vykonává i na Letní filmové škole, zeptali nejen na další program, ale i na celkovou situaci v kinech a její případný vývoj. A řeč přišla i na slam poetry, jíž je Jan Jílek tuzemským průkopníkem.

Do filmových klubů se chodí posledních šedesát let - co se změnilo od té doby? Jejich podstata zůstává stejná, ale co je tou podstatou? Sázka na lidi, kteří budou chtít chodit do kina, aby se potkali, společně sdíleli film… Není to dneska naivní?

Ano, od doby, kdy moji rodiče chodili v 70. letech do filmového klubu v Hradci Králové, uplynulo už hodně vody, ale myslím si, že esence celé té aktivity zůstala stejná, jen se zásadně zmenšil objem a dosah. Tehdy to byly narvané velké sály, dnes jsou to často nižší desítky diváků; tehdy se jednalo o jedinou možnost, jak v kině vidět zajímavý obsah, dnes jsou stovky jiných možností; tehdy bylo každé promítání událostí, dnes je tolik audiovizuálního obsahu, že se prostou kvantitou většina filmů degraduje.

To, co zůstává z té doby, je přidaná hodnota projekcí ve filmových klubech (úvody, diskuze s hosty), víra v kurátorský výběr filmů (návštěvníci FK věři v kvalitu a výjimečnost prezentovaného programu), touha vidět film v jeho přirozeném prostředí (kino + plátno), princip sdílení (diskutování po filmu, sdílení společného zážitku). Počty klubů, filmů a diváků jsou stále menší, ale ta esence tam, myslím a doufám, stále je...

Filmové kluby fungují ve větších městech, kde jsou studenti, ale jak je to na maloměstech? Sám z jednoho pocházím, filmáč tam skončil před pár lety lety a zjevně nikomu nechybí, ani místnímu kulturnímu středisku, ani lidem, kteří ho dělali předtím. Dá se nějak infiltrovat do maloměstských kin, nespoléháte na generační obměnu, na lidi, kteří se budou z velkých měst vracet do těch malých?

Menších měst jsou po České republice desítky a v každém měl filmový klub nějaký vývoj. Někde klub zanikl hned po revoluci, někde nepřežil devadesátá léta, někde skončil a pak se restartoval - těch příběhů a jejich variant je opravdu mnoho. Jsou menší města, kde se neděje nic, a jsou města, kde se díky zapálení organizátorů Filmových klubů stal zázrak: Boskovice, Sedlčany, Frýdlant nad Ostravicí. Cílení na mladou generaci je nutným předpokladem k přežití a s mladými diváky pracují všechny filmové kluby, stejně jako my coby distributor i organizátor festivalu. Věřím tomu, že se postupně vydělí skupina mladých diváků, kteří objeví jedinečnost a krásu kina, přestanou se doma dívat na Too Hot to Handle a vyrazí do filmového klubu. Vinyly se vrátily na plný plyn, kino se vrátí taky.

AČFK - každý si představí síť filmových klubů, možná méně se ví o tom, že stojíte za jedním z největších filmových festivalů, kde jste programovým ředitelem a dramaturgem sekce Terra festivalis, která prezentuje nejzajímavější současné filmy. Loni byl fokus na Izrael, letos na Mexiko. Co se nabízí na příští rok, které kinematografie jsou dnes progresivní?

Bohužel nemohu ještě prozradit konkrétní zemi, i kdybych nakrásně chtěl - protože tuto zemi prostě ještě nemáme vybranou a celý podzim se budeme věnovat rešerši vhodných kandidátů. Cílem sekce je představit zemi s živou, progresivní a festivalově úspěšnou kinematografií a ukázat filmy, které zrcadlí její komplexní společenskou situaci. Tak tomu bylo u všech zemí v rámci této sekce: Bulharska, Izraele i Mexika, které přinesly témata jako vyrovnávání se s postkomunistickým a pseudokapitalistickým dědictvím, stále probíhající náboženský i politický konflikt, problém s drogovými gangy či vztah k velkému sousedovi. Už těším, až budeme na podzim se spoludramaturgem Vítem Schmarcem jezdit prstem po mapě a cestovat po „hot” filmových teritoriích.

Nedávno jste uvedli do kin film Manželství. Zobrazuje vztah Češky a Pákistánce, který se zrodil online při hraní počítačové hry. Jaký má úspěch v naší často xenofobní společnosti, dá se tohle nějak konkretizovat podle toho, kolik lidí už na něj přišlo, jak se o něm píše nebo z monitorování sociálních sítí?

Filmu se moc nedaří v kinech, ale to v tuto dobu nic nevypovídá, protože lidé se do jednosálových kin a filmových klubů stále nevrátili. Obecně se o filmu docela hodně mluví v médiích, je to téma, které oslovuje jak inteligentní lidi, tak xenofoby. Inteligentní diváky přitahuje až hollywoodská epika celé love story, xenofobové se s gustem naváží do Zdenčina postižení, Tabišova arabského původu či tématu migrantů. Tip pro „further reading”: o celé story vyšel i článek v Blesku a na Facebooku Blesku se v komentářích rozjel takový shitstorm, že na něm participovali snad všichni hlupáci z České republiky. Prostě každý si v tomto příběhu něco najde.

Dnesk je premiéra filmu Malíř a zlodějka, což je ve zkratce příběh české umělkyně v Oslu, která je okradena o své obrazy, a právě zloděj jejich děl se jí následně stane modelem. Dějová linka nepochytí to podstatné, přeci jen jde o „dokumentární dvojportrét jednoho vysoce nepravděpodobného lidského vztahu”. Zajímavé na uvedení filmu není jen účast jeho tvůrců, ale taky aukce obrazu, jehož výtěžek půjde na Sananim. Tohle je cesta, jak uvádět dnes filmy, s přidanou hodnotou? A proč půjde výtěžek zrovna na neziskovku pomáhající závislým na drogách?

Máš pravdu - dnes již nestačí samotné uvedení filmu do kin, proto se vždy snažíme o nějakou přidanou hodnotu, nějakou aktivitu, nějaký „sidebar”. U česko-slovenských dokumentů děláme již standardně tzv. tour s tvůrci filmu, pro kina a filmové kluby v menších městech je projekce s delegací událostí, na kterou pozitivně reagují i diváci, máme projekty spojující náš úspěšný festival Letní filmová škola s naší distribucí a mohl bych jmenovat i další aktivity. Aukce obrazu Stigma je speciálním eventem týkajícím se přímo premiéry filmy a neziskovku Sananim si vybrala samotná autorka obrazu i protagonistka dokumentu Barbora Kysilková, protože druhý protagonista filmu Karl-Bertil Nordland se závislostí na drogách dlouho bojoval.

Co chystáte dále? Hitem svého druhu by asi mohl být dokument Sny o toulavých kočkách bratří Sísových, je to tak?

V době, kdy se v artovém kinosegmentu nechodí na nic, je těžké predikovat budoucí hity. Ale ano, tento film má potenciál, protože Petr Sís je známá osobnost, jeho knihy se prodávají a celý dokument je velmi dobře komponován. Je tam navíc aspekt bratrské výpovědi a esteticky funkční animace „rozhýbávající” ilustrovaný svět knih Petra Síse. I po skvělém diváckém ohlasu na MFF KV věříme, že tento film bude diváky v kinech zajímat.

Jak se odrazil covid na filmových klubech? Říká se, že krize je příležitost ke změně - vím, je to široká otázka, ale kam se vyvíjí filmový průmysl?

Diváci se po COVIDu zatím nevrátili, tedy návštěvníci filmových klubů a konzumenti artového obsahu. Do kin se chodí jen na velké domácí i zahraniční věci, jako je Zátopek nebo Není čas zemřít. Věřím, že během podzimu se diváci do kin postupně vrátí. Budoucí vývoj situace je těžké predikovat, bude záležet na mnoha proměnných.

A na závěr na osobnější notu, i když: Jsi dvojnásobný mistr republiky ve slam poetry, na internetech jsou k vidění některé výstupy, osobně jsem ocenil ten nazvaný Alcoholocaust nebo ještě víc Kvílení verze dva nula jedna nula. Vzhledem k tomu, že dramaturgem literárního programu Filmovky je Ondřej Hrabal, taky aktivní ve slamu, nabízí se vystoupení v Hradišti - nebo se nabízí až moc?

Nabízí se to tak moc, že už to několikrát proběhlo. Slam jsem protlačil do programu LFŠ už v roce 2011, tedy když byl Ondra Hrabal literárně ještě na houbách. Potom se v průběhu let stala slam poetry nejdůležitější programovou položkou festivalu, já se na ní snažil nějak participovat, ale většinou tam bylo mrzení - nakonec jsem nemohl přijít, moderoval jsem a v půlce mě kvůli hostovi vyspávajícímu na VIP guest service odvolali, dal jsem jeden slam a musel běžet na úvod… V rámci současné české slam poetry scény patřím mezi pár lidí, podobně jako Bohdan Bláhovec nebo Biomasha, se kterými si organizátoři a vlastně ani diváci nevědí moc rady. Naše role v historii české slam poetry je nepopiratelná, ale na druhou stranu už jsme oldschooleři, kteří nestačí současnému tempu. Jako když Jaromír Jágr vyjede hrát za Kladno nebo ještě lépe jako kdyby Jan Neruda přišel vystupovat do Semaforu...