Jaroslav Korbel: Bez pokroku je nuda

Mezi třemi finalisti třetího ročníku soutěže 1BAND2PLAY byl i Jaroslav Korbel, solitér z Nového Bohumína. Chystaný debut si sám skládá, nahrává i produkuje, na živé hraní svých skladeb v původní podobě mu chybí další čtyři spoluhráči. S Jarkem jsme se bavili o jeho hudebních počátcích i hiphopových beatech.

Na profilu uvádíš, že nahrávání debutu je v půlce. Bylo vydání desky hlavní motivací při přihlášení do 1BAND2PLAY?
Vůbec ne. Z větší části ji už mám nějakou dobu hotovou, jen jsem na to neměl dost času, protože ten mi zabralo psaní bakalářské práce a příprava na státní zkoušku. Ke čtyřem uveřejněným písním mám připravených ještě dalších sedm, které jsou v různých stádiích vývoje. Některé je třeba už jen dokončit, u jiných musím přehrát nebo dopsat pár částí, u dvou je zapotřebí všechno překopat.

Desku si nahráváš a produkuješ sám doma?
Určitě, změna studia by přinesla další problémy. Až budu mít zbytek hotový, chci nahrát živé bicí, jelikož na dosavadních nahrávkách jsou zatím jen naprogramované samply. Při DIY produkci se objevuje hned několik hendikepů, hlavně když doma máte pouze základní vybavení, navíc pracuji metodou pokus-omyl ve snaze dostat se k libozvučnému výsledku. Učňovský přístup konzumuje velké množství času, takže nad úpravou produkce čtyřminutové skladby strávím až desítky hodin. Je to ale umělecky naplňující proces, protože si zodpovídám za to, co z toho vyjde - ať už je to povedené nebo ne. Jen když už slyšíte jeden takt po dvousté, protože ho chcete dovést k subjektivní dokonalosti, začne to být vyčerpávající.

Jak chceš desku vydat?
Chtěl bych vydat limitované množství fyzických alb v hezkém designovém obalu, který by zároveň tvořil samostatný artefakt.

A co digitálně?
Digitální vydání bude přístupné k poslechu i stáhnutí zdarma z několika zdrojů, využiji hlavně Bandcamp, od nich se ke mně ty případné dvacetikoruny dostanou, což jinde moc nepraktikují.

Co říkáš na pokusy, jako jsou Pono Neila Younga a „streamovací služba, která vyplácí nejvyšší licenční poplatky" Tidal?
Těch projektů vzniklo daleko více, nejde o nic inovativního, problém byl v tom, že o nich nikdo nevěděl. Když se do toho pustí nějaká megastar, tak se šance na úspěch zvyšuje. Je pravda, že za posledních deset let se výrazně změnil celý systém poslouchání hudby a systém, který nadále používají velké hudební korporace, je zastaralý a zčásti dysfunkční. Ani digitální obři typu iTunes nebo Spotify nejsou vůči umělcům fér. Změna je zapotřebí, ale jde o velkou věc, se kterou by bylo nejlepší bojovat zevnitř oněch korporací. Normálního posluchače nezajímá finanční politika a digitální fair trade, jde mu o to mít rychlý přístup k hudbě, a tak vzniká boj malé části uživatelů proti neústupným gigantům.

Před finální session ve StreetCulture už jsi odehrál nějaké koncerty, nebo současnou tvorbu směřuješ spíš studiově?
Před finále jsem měl odehranou zhruba desítku malých koncertů. Pro mě byl vždycky problém sehnat spolehlivé muzikanty, kteří by sdíleli mé nadšení a smysl pro hudbu. Dostal jsem se tak k sólovému hraní, které ale nevidím jako cíl mého působení, tím je odehrání koncertů věrných studiovým skladbám. Jelikož skládám pro alespoň pět muzikantů, je nemožné zahrát to sám, takže jsem přepsal většinu skladeb do komornějších verzí. Některé z nich fungují sice dobře, ale u jiných mám pocit, že je to daleko od toho, co jsem původně zamýšlel.

Na Soundcloudu máš pár hiphopových beatů, elektroniku. Láká tě práce producenta?
Můj Soundcloud je pohřebiště všemožných nápadů. Nejsem žánrově vyhraněný, takže tam najdeš od všeho něco. Stejně tak je to s poslechem, novou hudbu všech žánrů vstřebávám denně, tím se učím novému. Práce producenta by mě bavila, jenže v našich končinách je něco takového prakticky nemožné. Muzikanti mají vlastní umělecké vize a neradi si do nich nechávají zasahovat, což je něco, co bych musel často dělat. No a pak je tady problém s financováním. Myslím, že v Česku není jediný člověk, který by se živil čistě hudební produkcí, i když bych se rád mýlil.

Když rád experimentuješ, kudy se vydáš do budoucna?
Můj základ zůstane vždy stejný, protože budu dělat hudbu, která půjde ze mě, měnit se bude jen forma. Za čím si naprosto stojím, je vývoj. Všechny mé nejoblíbenější kapely se nějak změnily, bez pokroku je to nuda. Hezkým příkladem jsou The Strokes. Pořád hrají tu svojí garážovou nakládačku, ale šli s dobou a podle toho taky zní. Poslední album má stejnou energii jako to první, ale produkce je modernější a nebojí se nových nástrojů a nového přístupu k hudbě. Navíc já se rychle dokážu znudit čímkoliv, jsem si jistý, že nezůstanu u stejného zvuku.

Na YouTube kanálu máš dva roky starý živák kapely The Jays, kde hraješ na kytaru a zpíváš.
Kapela byla založena u příležitosti místního festivalu, kdy jsem dostal nabídku něco zahrát. Dal jsem dohromady trio s kamarády a zahráli jsme set skladeb, které jsem měl v té době napsané. Hráli jsme takhle ale jen jednou. Chtěl jsem tehdy ze sebe dostat to, co jsem psal několik měsíců, a neměl to kde a jak zveřejnit. Většina materiálu je už dávno pohřbena a návrat neplánuji.

To byla tvoje první kapela?
Moje první kapela přišla nějakou dobu před ní. Jmenovala se The Lucid Dreamers a hráli jsme po horkých letních dnech ve sklepě jiného kamaráda. Se všemi jsem ale pořád v kontaktu, protože jde o blízký okruh přátel. Byli by i mou první volbou do eventuální kapely.

Jak ses dostal ke kytaře?
Já měl vždycky rád zvuk kytary. Když jsem byl mladší, poslouchal jsem výhradně metal a později i rock. No a v patnácti jsem se dostal ke hře Guitar Hero, kterou jsem si dost oblíbil a projel na nejtěžší obtížnosti. Nadchl mě rockový svět, ale hraní na plastovou kytaru už pak nebylo úplně ono. Pak jsem dostal k Vánocům kytaru s malým desetiwattovým kombem a věnoval jí veškerý volný čas. Časem jsem k tomu přidal i další nástroje, ale kytaře zůstávám nadále věrný.