Je třeba obout boty a pak dlouho jet (Houpací koně tam i jinde)

Když koně, tak jedině houpací. Ideálně tak často, jak to jen jde; cestování nevadí – ty vlaky! Konečně setkání s městem Pardubice, konečně potřesení si pravicí s místními zelenými disidentkami, konečně i spousta dalších věcí. Odkdy je nenormální cítit se jako Ulrike Meinhof?

Ono zase všechno. Polejte mě studenou vodou, vražte mi do ruky cider a nechte mě brečet. Já je (vás) na oplátku nechám spát, uděláme deal, budeme všichni šťastní. Anebo ne? O tom to (asi) je. Kde že se ve mně berou tak silná slova jako „asi“? What am I gonna do to wake up? Jen samé otázky.

Po schodech nahoru – a Koně. Začíná se novou deskou, tak fajn, to jsou dobré věci věci. Skoro jako lidské věci. Pateticky ulepená stylizovanost a řeči o strastiplném bytí a žití v Ústí mě po těch letech začínají (trochu) srát, ale to pochopitelně nahlas nikdy nevyslovím. Kde že se ve mně berou tak silná slova jako „trochu“? Přicházím pozdě. Už prý hrají asi čtyři minuty. V centru Pardubic se řídím ušima, jdu za nepříjemným zvukem Palaščákovy basy a za letmými vokály ústeckého Toma Waitse (a ne, to fakt není Imlauf). Město duchů, ale krásné město duchů. Koně se sem tak zvláštně hodí, do atmosféry pozdních nultých, ještě bez fancy hipsterů kolem, s dospělým publikem (a ne, to fakt nemluvím o věku) v poloplném sále.

Čím víc se sžívám s Růžovou deskou, tím víc si vážim toho, co bylo před ní. Škoda, že se to za večer nedá stihnout všechno, Vypučený byty minimálně mně nestačí. Ale třeba se jednou dočkám Lokálních kapel, Romantického klavíru Jana Strnada, Liftboye, Internacionály. Stárnout se dá i hezky. V Divadle 29 ale spíš jen naoko, těch chyb bylo prostě příliš – a zásadních. Kapely, nezapomínejte cvičit a nevyzraďte nic, co víte, je to zbytečné, ostatní většinou ani netuší, přestože tady – pravda – spousta lidí nesměle pohybovala rty. Když znáš texty, využij toho! Nikdy mě nepřestane udivovat, s jak moc nehomogenními masami (I guess you feel the irony) tahle hudba rezonuje.

Ráno ven. Je třeba obout boty a pak dlouho jet. Kolem Ostrava, kolem starý známý chodník, který vysílá jasný signál: Don’t do drugs, kids. Na chvíli mám chuť ho poslechnout, ale záhy si to rozmyslím. Pár hodin a začíná to nanovo. Kde jsou ty časy, kdy mi mí známí předhazovali mé věčné pozdní příchody? Asi všichni stárneme, každý z nás více či méně hezky. When you feel it, kup si merch od Converge, nebudu ti to mít za zlé.

Tentokrát přišlo jako první na řadu everestovské bodláčí. A přišlo sakra vhod. Občas to působilo jako kázání, občas jsem měla neodbytný pocit, že se tady někdo bere až moc vážně, ale ono to k tomu asi patří. Víte, jak je to s tím patosem a stárnutím. Všichni se opakujeme, Houpací koně ale bohudík kompletně překopali setlist a hned to mělo jiný tah. Ten 2013 feeling se pořád nevytratil a pořád je ve vzduchu tak nějak víc než hraní si na zavírání účtů. To se může stát, všechno se může stát. I Kopřivnice může překvapit, ostatně by to nebylo poprvé. Staré čínské přísloví praví: And if it's crowded, all the better. Potěšilo, kterak byla Mandala příjemnou antitezí předešlých (drahých) pražských dnů. Prý se tomu říká scéna. Napřed Blur, děti a ženy!