Jednoduchá matematika 65daysofstatic

Jednoduchá matematika aneb tři v jednom. Britští 65daysofstatic v roli hvězdy, postrocková klasika Sleepmakeswaves z Austrálie a z českých luhů Kaplan Bros. Na první pohled nabušený večírek na Flédě. Škoda jen, že už ne tolik na první poslech.

Klasický scénář, kdy vše odstartuje český „outsider“ se tentokrát nekonal, a vše odklepli Sleepmakeswaves titulním songem z posledního alba. Ale zrovna tak mohli začínat čímkoli jiným ze svého repertoáru. Australani při poslechu desky nenadchnou, ale ani neurazí. Jejich učebnicový post-rock sice stojí na hranici kýče, stokrát hraného a předvídatelného, ale přece jen je v nich něco malinko navíc, to, co už nejde vepsat do škatulky post-rock, neb tu naplňují na 100 %. Z Australanů čiší nadšení pro hru, jde vidět, jak je to upřímně baví a že nehrajou proto, že je to v kurzu (když už to dávno v kurzu není). Pódiový tělocvik holohlavého basáka s dlouhým plnovousem, co vypadá, jako kdyby zrovna utekl ze zkoušky hardcorové kapely, a projev poskakujícího bubeníka je fakt zábavný, a hlavně uvěřitelný. Kytaristi stojí každý na jedné straně a na rozdíl od rytmiky si hrajou na podzim. Post-rock čistý jak slovo boží, tělem i duší. Zvuk je hutný i konkrétní, ani vyhrávka na basu ve výškách nezanikne, jak to tak bývá. Po půlhodině se kapela rozloučí posledním songem, a najednou je jasné, že odehrála předkapela.

Ani ne dvacet minut pauzy a na řadě jsou 65daysofstatic. Velký sál Flédy se poměrně zaplní, což u kapel s mikrofonem pouze na „thanx“ není zvykem. O statice na podiu nemůže být řeč, tělocvik pokračuje ve zběsilém rytmu. První tři songy na rozkoukanou a pak začne něco drhnout. Nevím, jestli je to skromností první party a velkou nabubřelostí čtyř šamponů na pódiu, ale věřit se jim to nedá. Zvuk je kulatý a nekonkrétní, snaha vyhnat ho k subbasové diskotéce pohřbívá lehká aranžmá z nahrávek a hlavně z posledního, skvělého alba Wild Light. Nesejde na tom, jestli mají kluci prsty na strunách nebo na samplech a kytary na zádech. Výsledek je stejný. Pohybujeme se ve zvukovém mainstreamu, zavřít oči, tak uvidím kohokoli z elektronického popového světa. Čekám, jak bude naloženo s mou oblíbenou hitovkou Prisms, která chytře začíná ve studené a rytmické elektronice a pozvolna přechází přes kytarové plochy až k jasné matematice, ale nic takového se neodehraje. Vše je z jednoho pytle, dřou od začátku tracku až do konce a je to vidět. A bohužel i slyšet, tomu řikám The Fall of Math.

Naštěstí večírek ještě není u konce, a tak si můžu zlepšit náladu s Kaplan Bros. Polovina kapely Vložte kočku, (ne)zpívající klávesák a bubeník. Ustláno mají ve foyer klubu, u baru, jejich scéna působí oproti přeplněnému pódiu velkého sálu skromně a sympaticky. Se zvukem je to bohužel horší a s projevem dua taky. Souhra mi přijde křečovitá, nejde ani tak o dialog jako o naslouchání tomu druhému. Originální identita obou spoluhráčů je ta tam, rozplývá se ve snaze vymáčknout ze dvou nástrojů to, co v domovské kapele. Pro dnes poloviční kapela. Pro dnes poloviční zážitek. Od zítra se těším na příště. Keša