Výpočty v blátě (ArcTanGent)

Probouzím se pozitivně do rána – neprší! Než ale kvalita koncertů dožene mou dobrou náladu, chvíli si počkám. Blanket nepředvedou nic zajímavého, silikon mezi dlaždičky, napatláme, aby to těsnilo, ale sami tomu moc nevěříme, a mathrockovým Future Horizons zatím něco chybí, třeba to během roku dvou klapne.

První úsměvy padnou při Pijn (rozhovor brzy!). Mezi dronové tóny steel kytary se odnikud zjevují hardcorové sypačky, nejvýrazněji paří chlapec se svým otcem, zbytek stanu se nenechá zahanbit. Podobnou atmosféru zvládne ještě mathcorové duo A Werewolf: "Last year we had a circle pit!" a je vymalováno i s dětmi.

Většina ctěného osazenstva festivalu se vyhrabe až na The Physics House Band. Zkušení muzikanti začnou sexy jazzíkem a postupně se propracují až do dvoušlapkových riffů, já už obědvám a musim říct, že anglický vuřty jsou fakt jiný než německý.

Za postrockový vrchol festivalu považuji Sleepmakeswaves. Jasně, hezounká kapela, na koncert vemu svoji holku, pak pudem na skleničku a snad skončíme u mně doma. Ani omylem, kluci sází naprosto suverénně, kytarový vyhrávky jen tak tak stepují nad mocnou basou, aspoň jedna kytara vždy tlačí riffy od podlahy a navíc snad nikdo nemá na hlavní stagi lepší zvuk. Totální ejakulace by byla, kdyby poslední dvě jmenované kapely hrály v blízké době v Praze, třeba v nějakém pěkném a důstojném klubu s kvalitním zvukem a osvětlením.

Bohužel po těchto výkonech zní najednou všechno strašně špatně. Belgické Brutus zabookovali snad jen kvůli sexy bubenici, jde o přiblble jednoduchou hudbu, a Tesseract zas zní jak Chinaski, odcházím. Kletbu zlomí až Tricot – japonská čtveřice vypadá jak děti z lidušky, ale sebejistě sype zmatené riffy jeden za druhým a na stagi se rozvíjí příběh, jako by jednotlivé tracky byly díly nekonečné mangy.

Tou dobou organizátorům dojde postrock a půlka stagí se začne věnovat coru. Employed to Serve si vyžádají největší circle pity a lidi šplhají po tyčích stanu, Sikth zní poněkud úsměvně, když pod střechou volají "look at the sky", jinak ale drtí solidně, a St. Pierre Snake Invasion se upřímně drží punkových kořenů.

Co se děje jinde? Kvalitu asijského importu potvrdí Jambinai, opilý dav sice většinu meditační hudby prokecá, pak ale stejně volá: "Ten more songs!" Jenže kapela už další songy nemá. Festival uzavřou Explosions in the Sky. Je těžké působit originálně, když vás všichni už dávno vykradli, cestou na zlevněné pivo se mi dostává křivých pohledů, ale na milion delayů a reverbů už třetí den prostě nemám. Kéž by místo (nebo aspoň po) nich zahráli Bossk, jejichž postmetalu podvečer vůbec nesedí.

Déšť, třpytky a rozpačití headlineři – ArcTanGent je definován, stává se cílem pro začínající kapely v mírně podivných rockových subžánrech.