Jessy Lanza: Malé věci ovlivňují ty velké

Naposled u nás hrála před dvěma lety ve stínu krajanů Caribou – letos se Jessy Lanza vrací již jako headliner a s novou, nadšeně přijatou deskou Oh No, která potvrzuje její pozici hvězdy subtilního, ale svébytného popu. Novou nahrávku produkoval Jeremy Greenspan ze spřízněných Junior Boys a nejen o něm a nejen o nové desce a nejen o Kanadě bude řeč před jejím vystoupením v MeetFactory, které nás čeká 2. listopadu.

Vracíš se do Prahy a znovu do MeetFactory. Je pro tebe důležité, kde hraješ?
V MeetFactory se mi líbilo, byla to dobrá show, cool prostor. Ale upřímně, nikdy se moc nezajímám o to, jak klub vypadá, takže maximálně můžu být příjemně překvapená. Zjistila jsem, že prostor nikdy nerozhoduje o tom, jak dobrý koncert to bude. V Praze si pamatuju, že to bylo ve staré budově a všude byly vidět kameny a beton a ve výsledku se všechno pěkně sešlo, což bylo super. Ráda se na takové místa vracím.

Tehdy jsi byla na společné tour s Danem Snaithem a jeho projektem Caribou. Objevila ses i na jeho desce Our Love v písni Second Chance. Jak jste se seznámili? A napadla vás dříve společné tour, nebo spolupráce?
S Danem se znám už dlouho, jsme ze stejného města. Seznámil nás společný kamarád Jeremy Greenspan, jsme neustále v kontaktu a spolupracujeme. Dan mě kontaktoval v době, kdy připravoval desku Our Love. To jsem toho i já měla dost na práci s debutem, takže celá kolaborace probíhala po mailech. Společné turné se pak nabízelo samo…

Všichni jste z Kanady, což nebude náhoda, od vás pochází mnoho producentů. Funguje tam společná komunita, nějaká scéna?
Možná se zdá, že tam spoustu umělců, kteří dělají různé podoby taneční muziky, ale ve skutečnosti jich není zas tak moc. Je to tam jiné než v Evropě, kde je klubová kultura zaběhlejší, v Kanadě jsme stále v menšině, protože většina lidí vyhledává spíše indierockové koncerty nebo tradičnější countryové akce. Více než v Kanadě se pohybuju po světě, takže nedokážu posoudit, jestli nějaká scéna funguje.

V rozhovoru pro Radio Wave jsi říkala, že moc ráda posloucháš mainstreamový hip hop a R&B. Ovlivňuje to i tvoji tvorbu?
Rozhodně to má velký vliv na všechno, co dělám, a vždycky mělo. Rap jsem totiž poslouchala od té doby, co jsem byla dítě, prostě všechny ty věci, které zrovna frčely. Když jsem byla mladší, tak jsem s přáteli obcházela všemožné party a kluby, tehdy mě ještě nezajímala elektronická hudba, chodili jsme na akce, kde DJ pouštěl písně, které jsme všichni znali z rádia. Dneska už se zajímám o jinou hudbu. Jasně že se ke mně něco dostane, něco je dobré, něco míň, ale obecně mi dnešní mainstreamová hudba přijde o dost temnější a agresivnější.

Srovnáváš se někdy s mainstreamovými hvězdami?
Ani ne, občas se třeba pozastavím nad nějakým hitem a řeknu si, jo, tohle má dobrou produkci nebo tenhle způsob práce s hlasem je cool, ale do ničeho většího se nepouštím. Většina produkce rádiových hitů je totiž dost jednoduchá a sází na jistotu. Je to o důvěře a nikdo nechce nikoho zklamat. Já tuhle důvěru v hudební byznys nemám, takže je pro mě zábavné sledovat, co se v něm děje, protože se mě to nedotýká. Snažím se svoji hudbu s ničím nesrovnávat, je prostě taková, jaká je. Ani to nemá smysl, vím, že nikdy nebudou hrát Oh No v top čtyřicítce, takže mě to nemusí trápit.

Vlastně to vypadá, jako bys tvořila svůj vlastní žánr…
S Jerymym, který mi pomáhá skládat všechnu moji hudbu, si vždycky říkáme, že se budeme snažit o něco jiného, a tak se stalo, že jsme se dost vymezili ostatním umělcům. Ono je dost jednouché stát se součástí nějakého trendu. Všichni sledujeme, co se děje, všichni používáme stejné nástroje nebo systémy a všichni víme, jak napsat úspěšný hit plný produkčních klišé, ale o to nikomu nejde. Nechceme být takoví, protože náš cíl je tvořit hudbu, která nezní jako všechno ostatní.

Pitchfork nedávno zveřejnil esej: Keep It Alive or Die: The Ongoing Evolution of Live Electronic Music. Několik odstavců bylo i o tobě. Myslíš si, že ses stala součástí nové generace, která mění uvažování lidí o elektronické hudbě?
Jo, doufám, že jo… Myslím ale, že když někdo poslouchá muziku a je to hudební fanoušek, tak ho o ničem přesvědčovat nemusím. Já a Jeremy jsme taky hudební fandové, takže vlastně děláme hudbu pro ostatní hudební fanoušky. V posledních čtyřiceti letech se toho v pop music stalo hodně a pořád se něco děje. Neustále se všechno navzájem ovlivňuje a vyvíjí, malé věci časem ovlivní ty velké a přestanou být inovativní. My jsme na začátku, ještě je brzo něco hodnotit nebo předjímat.

Na EP You Never Show Your Love jsi spolupracovala s několika jukeovými producenty, tedy umělci, kteří stáli za jedním z nejdiskutovanějších žánrů elektroniky posledních let. Jak k tomu došlo?
Všechno se to stalo díky našemu labelu Hyperdub. Jednoho dne jsem jim napsala, jestli by nás nedali dohromady, jsem velký fanda toho, co dělá dj Spin nebo dj Rashad. Třeba jeho EP I Don’t Give a Fuck je vážně něco. Poslala jsem jim kostru jedné písně jenom s klávesami a jim se zalíbila. Celé to trvalo dlouho, než jsme se dopracovali ke konkrétnějšímu výsledku, možná tři roky, už ani nevím přesně… nakonec z toho vznikl track, za což jsme vděčná. Obdivuju celou komunitu okolo footworku a Teklife crew. Obdivuju, jak detailně pracují s různými méně čí více známými samply a jak posouvají jejich význam o kus dál. Podobné je to i s mojí hudbou, velká část mých písní je taky postavená na samplech.

Takže i oni se svým způsobem podepsali pod výsledným zvukem aktuální desky Oh No?
Jo, rozhodně. Každý, s kým jsem přišla do styku, je pro mě inspirací. Caribou, Junior Boys, dj Spin, dj Tas, všichni se podíleli na mém autorském formování. Jejich desky jsou pro mě důležité a odráží se i v mé tvorbě. Oh No by nikdy nebyla taková, jaké je. A to samé platí i o mě.