Jihlava není život. Bohužel. (MFDF Ji.hlava)

“Víte, že je na festivalu Krzystof Zanussi?” zeptal se mě ráno spolunocležník z ubytovny Na Slunci. Nevěděl jsem to. Daleko větší hvězdou je pro mě hudebník a spisovatel David Toop. I v téhle rozmanitosti spočívá kouzlo jihlavského festivalu dokumentárních filmů, který z metropole Vysočiny každoročně vytváří jeden velký kreativní hub spojující lidi napříč prostorem i profesemi. Můj dočasný spolubydlící je toho ostatně důkazem - pochází z Ázerbajdžánu a do Jihlavy přijel tlumočit dvojici debat s režisérem Hilalem Bajdarovem. Bajdarov si jeho přítomnost vyžádal, na místě se ale ukázalo, že mluví perfektně anglicky a žádné tlumočení nepotřebuje. Taky typická Jihlava!

K novým zážitkům naopak počítám brunch s vybranými hosty festivalu. Prezentují tu své projekty, které do Jihlavy přivezli, a nezřídka tu s nimi soutěží. I když prezentují… Formát brunche leží někde mezi moderovanou debatou a neformálním pokecem profesně spřízněných duší nad kafem a sušenkami. Na řadě lidí je vidět, že se radši než slovy vyjadřují filmovými prostředky. Výjimkou je Francouz Jacky Goldberg, který o svém filmu Paměť těla mluví tak sugestivně, že se z něj okamžitě stává jedna z must-see položek programu.

A propos program - tradičně je v plném rozsahu zveřejňován až těsně před festivalem. Času k vytipovávání favoritů je málo, spíše se tu pěstuje přístup “někam půjdu a uvidím”. Díky neomylnému citu dramaturgů se spálíte jen zřídka, spíš narazíte na filmy z kategorie “meh”. Platí to zejména o studentských filmech, které často trpí koncepční neujasněností a sklouzávají k voyeurské fascinaci zvolenými subjekty. Z pátečního slovensko-rakouského trojbloku se této pasti nejlépe povedlo uniknout snímku Děti v krajině zázraků, ve kterém se Ema Kovalčíková vydává mezi nedospělé členy náboženského hnutí charismatiků. Skeptický nadhled režisérce nebrání přistupovat k tématu s empatií a taktem, byť bych si dokázal představit, že některé otázky, které svým respondentům klade, půjdou víc pod kůži.

Až na dřeň jde naopak programová sekce Cizinec hledá byt. Jde o mozaiky zahraničních týdeníků, zpravodajských příspěvků a krátkých dokumentů týkajících se posrpnových (a pozdějších) emigrantů z Československa. Každý den patří bloku materiálů z jiných zemí, v pátek šlo o Západní Německo a Rakousko. Největším přínosem sekce je připomenutí těch stránek emigrace, které bývají v současných debatách spíše opomíjeny: na přetřes tak přišla třeba otázka emigrací rozdělených rodin či byrokratická mašinérie nutící žadatele o azyl v Německu vstupovat do jednání s úřady země, kterou zavrhli.

Popkulturu zastupuje v Jihlavě například sekce Reality.tv, ve které její dramaturg Milan Kruml představuje zajímavé televizní formáty. Letos to byla například britská série Transformation Street, která sleduje pacienty soukromé londýnské kliniky specializující se na operativní změny pohlaví. Oproti této emocemi všeho druhu nabité podívané (jak často vídáte na našich televizních obrazovkách detailní záběr na čerstvě odoperovaný penis?) působil rovněž britský Výběr tajného agenta: Druhá světová válka nutně mnohem konvenčneji - asi jako Pevnost Boyard v kostýmech vojáků ze zmíněné války.

Zcela jiného druhu jsou zážitky, které skýtají snímky označované v programové brožuře (ve skutečnosti bichle čítající přes 600 stran) jako meditativní obrazové eseje. Takovým je třeba francouzský film Cíle a prostředky, natočený během půlročního pobytu autora Pawla Wojtasika v indickém Váránasí. Ten v dlouhých segmentech sleduje různé polohy pracovního života ve svatém městě, v němž se střetávají tři náboženské tradice. Na rozdíl od formálně příbuzných filmů Godfreyho Reggia neulpívá režisér jen na romanticky estetizovaném povrchu zobrazovaného. Místo toho umožňuje divákovi téměř fyzický prožitek dřiny, která je dle jednoho z mezititulky citovaných indických mudrců cílem i prostředkem každé práce.

Před půlnocí konečně dochází na Goldbergovu Paměť těla. Observační dokument o Američance, kterou živí poskytování erotických služeb po telefonu a internetu, by byl zajímavý sám o sobě. Do oblasti výjimečných děl ho posouvá obratné zapracování vedlejších témat, jakými jsou přestálá rakovina protagonistky, její vztah se stárnoucí matkou a především boj s bývalým manželem o opatrovnictví malého syna. Do příštích dnů si přeju co nejvíce takových lidsky obohacujících filmů. A samozřejmě kafe. Hodně kafe!