Jiří Marshal: Propadnout vášni, ne trendům

Ústřední postavou nového dílu seriálu o vizuální kultuře české hudební scény je jeden z našich nejvýraznějších videoklipových režisérů Jiří Marshal. O tom, co všechno obnášelo natočit bouřlivý dokument Back to the Roots o zrodu Sunshine, o jeho progresivní společnosti AD ROOM, o bohaté spolupráci s Charlie Straight a taky o tom, že image je až na prvním místě a práce se může stát absolutní vášní. Vyšlo ve Full Moonu #33/2014.

Dělal jsi v minulosti někdy něco podobně rozsáhlého jako Back to the Roots?
Co se stopáže a použitého materiálu týče, dokument Back to the Roots je můj největší projekt. Tvořím převážně videoklipy, které se zakládají na silném emotivním zpracování – tím nemyslím ubrečený kousky, ale silné, uvěřitelné emoce, které ostatně hudba má vyvolávat.

Byla to tedy výzva.
Určitě. Zpočátku jsem byl zděšený, jak zvládnu se svojí obsesí pro detail takové množství materiálu a zda si s každým záběrem budu moci hrát jako dosud.

Šlo to?
Upřímně, bylo to náročné. Nicméně mi to dalo strašně moc: nové zkušenosti, kamarádství a hromadu zážitků spojených se skvělým pátráním po kořenech Sunshine napříč Spojenými státy a v Čechách.

Měli jste s Kayem Buriánkem danou představu, jak by měl dokument formálně i obsahově vypadat?
Bez konceptu a směru, jakým se má dílo ubírat, by to ani nebylo možné. O vizuálním zpracování jsem měl jasno ještě předtím, než padla první klapka, a obsahovou stránku určilo procházení šedesátihodinovým materiálem archivních VHS kapely.

Dokument vznikl pod hlavičkou tvé společnosti. Čím vším se AD ROOM zabývá?
AD ROOM začínalo jako grafické studio a tím stále je, což je ostatně vidět na naší videotvorbě, které se v současnosti věnujeme nejvíc. Pokud do obrazu vkládáme sdělení, video by mělo vždy působit jako čistá tisková grafika, ať už ho zastavíš v jakémkoliv momentu.

To souvisí s důrazem, jaký kladeš na typografii titulků. V případě fontu Back to the Roots jsi vycházel z vizuálů kapely?
Z konkrétních věcí jsem nevycházel, ale určitě se do toho styl kapely promítl. Ručně psané písmo jsme dělali na míru tuší a následně skenovali a převáděli do křivek tak, aby bylo originální, aby žádné písmeno nebylo dvakrát stejné. Tento typ písma jsme doplnili o čistý font s grafickými prvky. Je mi jasné, že ke stylu Sunshine by se hodilo písmo ještě rozbitější, ale to už bychom bojovali s čitelností.

Jaký je tvůj vztah k Sunshine? Poslouchal jsi je předtím, než jsi kývl na režii dokumentu?
Pamatuju si, jak v sedmnácti viděl jejich první koncert, a musím uznat, že jak hudebně, tak vizuálně mě to dostalo. Pak jsem si od nich dal na delší dobu pauzu, ale teď si zase v autě pár písniček pouštím.

Jak na tebe působí jejich image?
Sunshine jsou v tomhle ohledu naprosto přirození. A to mluvím o celkové image kapely, každý díl do sebe přesně zapadá, vyvolávají dojem nenucenosti a jak jsem měl možnost poznat, nejde o žádné převlíkání se do kostýmů a masek.

Který jiný interpret – ať už se jedná o fotky, artwork alb, videoklipy apod. – ti sedí?
V případě Woodkida to je kompletně celá tvorba, od režie přes zpěv až po hudbu. U A$AP ROCKY zase promofotky – jeho image je pro mě neopakovatelná, má ten styl, který musíš mít od narození v sobě, jinak ho nenafejkuješ.

Jak důležitá je v dnešní době rozpoznatelná konzistentní image?
Image kapely je zásadní; zvuk a všechno ostatní je až na druhém místě. Aspoň tak to vnímám já! Tím mám na mysli prožitek, který to má přinášet celkově. Zároveň ale musí jít o přirozenou věc – jakmile jde o kalkul, hned ho poznáš a z podstaty mu neuvěříš. Bohužel u nás existuje spousta talentovaných lidí odsouzených k neúspěchu kvůli tomu, že ucelený styl a image nikdy mít nebudou. Můžeme se tu sice jako dva inťoušové bavit o kvalitě zvuku, o tom, co chtějí říct svými texty a jak moc je kdo dobrý hudebník, ale ve finále je to všechno úplně jedno. Samozřejmě trošku přeháním, ale tak nějak to je. (smích)

Točil jsi řadu videí pro Charlie Straight, jak na tebe působili oni?
Charlie Straight jsou na české poměry jiná, lepší kapela. Celý look byl, s ohledem na cílovku, na kterou měl působit, přesný. Možná od toho ale nemám dostatečný odstup, protože jsme společně dělali jak na klipech, tak plakátech, přebalech na vinyly a podobně. Na druhou stranu jsem s nimi spolupracoval dost dlouho na to, abych sám viděl, že stylový vývoj kapely byl nenucený, postupně se měnil a vyvíjel podle toho, jak stárli. Albert (Albert Černý, frontman – pozn. red.) vždy věděl, jak má celá kapela vypadat a působit a štěstí je, že pro to měl cit a vkus.

Máš inspirační zdroj, který tě ovlivnil?
Kdybych měl vypíchnout jen jedno jméno, tak to bude francouzský režisér Romain Gavras. Jinak se nerad nechávám ovlivňovat, natož abych se zavděčoval současným trendům. Snažím se o svůj styl, snažím se dělat věci tak, jak je cítím.

Dokázal bys vypíchnout tři vlastní klipy, které máš nejradši?
Bude to asi video k I Was Wrong pro Celeste Buckingham a Majka Spirita, který jsme natáčeli v Kalifornii. Pak Someone with a Slow Heartbeat pro Charlie Straight, kteří i uzavírají mou top 3 s Markétou Irglovou a klipem I Sleep Alone, který vznikl na Islandu.

Video k Someone with a Slow Heartbeat je velmi éterická, přitom půvabně roztěkaná záležitost. Jak to vzniklo?
Seděli jsme nad pivem s Vojtou Buchtou, který se mnou klip i spolurežíroval. Chtěli jsme udělat něco jednoduchého na jeden záběr ve stylu Yellow od Coldplay. Celá myšlenka je založená na tom, že jakmile v životě potkáš někoho zásadního a osudového, jako by se zastavil čas. Forma se proměnila ve chvíli, kdy nám dovezli špatné koleje a rameno a my museli začít improvizovat a natočit to celé z ruky. Klip se od základu proměnil, ale když se na něho dívám s odstupem, musím uznat, že záběry z ruční kamery tam sedí víc, než kdyby šlo o plynulou jízdu.

O obsahu klipu rozhoduješ ty nebo klient?
S námětem a scénářem přicházím vždy já, dál je to o diskuzi. Někdy je to dost těžké. Pracuju hodně v zahraničí a když točíš například v New Yorku, čeští manažeři většinou přicházejí s nápady, aby v klipu byly věci jako Socha svobody. Chtějí za každou cenu násilně prodat fakt, že jsme tam, skoro jako na videu z dovolené. Jenže když točíš pro českou kapelu, taky hned všude nemusí figurovat Karlův most. Podobným laciným nápadům se snažím bránit, jak to jen jde. Prioritou pro mě nejsou peníze, ale prosazení svých nápadů, z nichž pak vzejde výsledek, s nímž budu maximálně spokojený.

Máš tedy nějaká kritéria, požadavky na interpreta?
Musí se mi to líbit, tím to začíná a končí. Jsem dost vybíravý, většinu nabídek odmítám, nepotřebuju jít po kvantitě, kazí styl a práci. V praxi je to většinou tak, že produkční společnosti volají manažerům a umělcům s nabídkami na klip, u mě je to ale trochu jiné – nikdy jsem nikoho neoslovil. Nejsem ten typ, co dává nohu mezi dveře.

Sleduješ české hudební klipy? Jaká je jejich úroveň?
Nedá se říct, že bych dění systematicky sledoval nebo pátral po novinkách. Určitě tady vznikají kvalitní věci a spousty z nich si cením, většinou ale narazíš na nesmysly plné všemožných flarů a odlesků, prvoplánově líbivých věcí, kdy někdo zatancuje před zeleným pozadím s tím, že zbytek se doklíčuje. Ale trh to tak asi chce.

Znáš tvorbu Samuela Bayera? Točil koncert Green Day v Milton Keynes v rámci turné k American Idiot, mimořádně zvládnutá režie obří show. Dokážeš si sám sebe představit v roli režiséra čistě koncertního záznamu?
Koncert jsem si našel na youtube a musím říct, že je to skvělé; jediné, co mi vadí, je hudba. (smích) Je super, když na koncertním záznamu můžeš pracovat s tolika kamerami, natáčení koncertů ale moc rád nemám. Je to dáno tím, že musím mít celou věc totálně pod kontrolou, takže mám při tom spíš chuť na někoho zařvat, ať se pohne o kus dozadu nebo ať se dívá jinam. (smích) Bylo by skvělé zrežírovat a natočit koncert přesně tak, jak chceš ty sám, ale to už z principu nejde, a ve chvíli, kdy tě z pódia nesrazí letící půllitr, skopne tě frontman. (smích)

Kdo ze světových režisérů tě oslovuje? Ve spojitosti s obsesí pro detail bych tipoval Davida Finchera.
Fincher moc ne. Jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem v poslední době viděl, byl film To the Wonder od Terrence Malicka. Moc doporučuju, už jen kvůli kameře Emmanuela Lubezkiho.

Čím tě to tak dostalo?
Vším! Ve filmu se skoro nemluví, příběh je vyprávěn pouze obrazy, doplněný výbornou hudbou, ruchy a občasným textem. Vizuálně neskutečně silné a plné emocí. Pamatuju si, jak jsme zrovna natáčeli v L.A. a šli na premiéru s kameramanem Markem Dvořákem. Promítali to na nějakém zapadlém místě, navíc jsme dostali pokutu za parkování, ale v kině jako by se zastavil čas.

Studoval jsi filmařinu?
Nestudoval a ani jsem po tom nikdy netoužil. Od malička jsem fotil, což mě časem sice přestalo bavit, ale zase mě to přivedlo ke kameře. Ve chvíli, kdy jsem přesně věděl, co chci tvořit a jak toho chci dosáhnout, logicky přišla na řadu režie. I když mě to v současnosti živí, je to pro mě koníček. Řada lidí, co mě zná, říká, že to dlouho nevydržím, vědí, že nemám volno, kouřím čtyři krabičky denně a moc nevycházím ven mezi lidi. Jenomže pro mě je to vášeň. Kdybych si po směně někde v kanclu lepil doma letadýlka, nikdo by neříkal, že jsem workoholik a že bych měl relaxovat. Dá se říct, že žiju tím, co dělám – a všechno ostatní je až na druhém místě.

Neměl by následovat první celovečerák?
V poslední době se mě na to pár lidí zeptalo, ale podle mě je pořád strašně brzo. Je sice pravda, že v hlavě už dost dlouho nosím námět, který bych zpracoval rád, ale abych to udělal přesně podle svých představ a bez sebemenšího kompromisu, bude to nějakou dobu trvat. Ještě na to není ten správný čas.