Veena: Dáváme tomu volnej průběh

Ke konci minulé dekády to bylo zjevení. Veena. Mladinká kapela z Tábora, o které nikdo moc nevěděl, ale jejíž EP Behind Sonic Glances vyvolávalo nadšené posluchačské i kritické ohlasy, nejčastěji se mluvilo o tom, že jsme právě objevili „české Portishead“. Po dvou letech činnosti se ale rozešli a dnes fungují v zavedených kapelách, jako jsou Please the Trees, Kalle nebo Nod Nod. Bubeník Sváča, baskytarista Koky a kytarista David jsou výrazní muzikanti, ale pozornost si často ukradne zpěvačka Veronika, vzhledem k síle jejího zpěvu se není čemu divit. Platilo to tehdy, platí to i dnes, kdy vydávají debutové album Help It to Die.

Sedm let není zas tak dlouhá doba, ale hlavně ti mladší vás už nepamatují. Kolik ti, Veroniko, v té době bylo?
VERONIKA: Když jsme s Veenou začínali, bylo mi čerstvých šestnáct a šla jsem do druháku na střední. Kluky jsem znala tak půl roku, Davida asi čtrnáct dní. Střední školu jsem měla trochu na háku, docela často jsme hráli ve všední dny, ale nebyl to problém. Rodina mě po celou dobu ve všem podporovala a toho si dodnes vážím, věřili, že to, co dělám, dělám z nějakýho dobrýho důvodu. Když se podívám zpět, je to vážně dlouhá doba, nejen díky počtu let, ale taky ve vnímání světa. Člověk v šestnácti viděl spoustu věcí jinak, žil víc ze dne na den.

Když se píše o tvém zpěvu, ale něco podobného říkají i ti, kteří nikdy žádnou recenzi nečetli, býváš často připodobňována k Beth Gibbons z Portishead. To jsi musela slyšet mockrát. Změnil se postupem let tvůj vztah k ní?
VERONIKA: Beth Gibbons je pro mě zásadním „životním milníkem“. Jde o takovou tu lásku na celý život a tenhle vztah se, předpokládám, jen tak nezmění. Hodně nadneseně můžu říct, že svůj hudební život rozlišuju na dobu před a po Portishead. Takže tohoto přirovnání si dodnes s maximální pokorou vážím. Poslední dobou opět objevuju zapomenutý skvostný momenty alba Dummy. Ačkoliv si, co se poslechu týče, Portishead hodně šetřím. Tak už to srdcovkama bývá.

Před deseti lety jste se všichni nacházeli v Táboře? Jak jste vnímali místní scénu? Bylo vám jasné, že má velký přesah, a že není úplně normální mít Free Dim label i festival, sdružení Cesta, kapely jako Sabot, Deverova chyba, Some Other Place, Waave nebo Céčka. Pečení vaření tam museli být nejen Pavilon M2, nezapomínejme na koncertní zájezdy z Prahy...
DAVID: Vnímali jsme to, asi jako Češi vnímají české pivo. Zkrátka to tak je, ty to s pokorou přijímáš a objednáváš si další. Respektive jdeš na další koncert. Je fantastické, že v Táboře byla taková hudební základna, nicméně kapely, o kterých píšeš, se často prolínaly a v zásadě to celé stálo na pěti, deseti lidech. Pak zjistíš, že to není úplně výjimečný úkaz, spíš odraz mimořádné aktivity několika lidí.

VERONIKA: Doteď si detailně vybavuju, jak jsem ve všední den klidně šla na úžasnej koncert do Orionu, který lidi okolo Free Dimu jen tak pořádali. Často šlo o naprostý skvosty a já si stále víc uvědomuju, jak vzácný to bylo. Člověka v pubertě to poznamená zásadním způsobem. V tý době jsme to ale brali jako něco normálně dobrýho, jak říká David. Nevěděli jsme, jak to chodí jinde.

SVÁČA: Já Tábor vnímal jako středobod. V té době jsem se přesouval z Milevska, odkud pocházím, a kde se nedělo skoro nic. V Táboře to tehdy vyloženě vřelo, takže to pro mě byla zásadní změna. Tehdy pro mě byli C, Sabot nebo Sunshine totální zjevení a vlastně všechno kolem Free Dim Festu. A taky ženská, co hrála na náměstí na harmošku…

KOKY: Já se v tý době zrovna stěhoval do Prahy, ale na víkendy mě to stejně táhlo zpět. C nebo Sunshine byli zásadní...

Celý rozhovor čtěte v magazínu Full Moon #61.