John Colpitts (Oneida, Man Forever): Vitalita scény se změnila

Bubeník John Colpitts čili Kid Millions se pohybuje na brooklynské avantgardní scéně už přes dvacet let. Jeho tribální, hypnotický styl znají především příznivci svérázné kraut/psychrockové formace Oneida, v posledních letech jsou ale výrazné i projekty People of the North s klávesákem Bobbym Matadorem (taktéž Oneida) a sólový Man Forever. Na Play What They Want, posledním albu Man Forever, si zahrály i hvězdy jako Laurie Anderson nebo Yo La Tengo, pár měsíců po jeho vydání měl ale Colpitts vážnou autonehodu.

Co vlastně znamená název Man Forever?
Je to jméno člověka, které se mi jednou zjevilo. Ten člověk věří, že lidé překonají svou hloupost a podaří se jim zastavit zkázu, která se díky nim odehrává na Zemi. Je to protijed na pesimismus.

Jakou roli má v hudbě Man Forever a Oneida humor?
Humor tam samozřejmě je, nejde mi o totální temnotu nebo něco takového. V Shakespearových hrách funguje humor jako kontrapunkt dramatičtějších pasáží a já používám podobnou techniku.

Jsou People of the North pořád aktivní?
Měli jsme koncert necelý týden před mou autonehodou, což bylo před rokem. Od té doby se nic nedělo, ale pro mě to je pořád aktivní formace.

Jak fungujete v rámci ostatních projektů?
V People of the North jsem jen s Bobbym Matadorem. Občas si s námi zahraje někdo další z Oneida, ale kromě improvizací nemají žádný tvůrčí vklad, o všem si rozhodujeme sami.

Jak Oneida skládá? Improvizujete, nebo máte plán?
Skládání má spoustu podob. Občas někdo přijde s hotovou skladbou, kterou se jen naučíme, jindy improvizujeme. Materiál si vybíráme spíš intuitivně. Zní něco dobře? Zkusíme to rozpracovat. Po těch dvaadvaceti letech, co spolu hrajeme, zkoušíme všechno možné.

Některé skladby zazní snad na každém koncertu Oneida a fungují parádně, myslím na Sheets of Easter, Up with People a další. Máte vždycky jiný setlist? A mohli byste zahrát bez zkoušení starší věci?
Každý večer hrajeme jiný set, ale materiál vybíráme ze skladeb, které si připravíme na dané turné. Starší skladby bychom nejspíš jen tak nezahráli, protože jsou dost náročné.

Máš velmi specifický styl hraní. Inspirovaly tě nějaké konkrétní bubenické tradice?
Studoval jsem jazz a tradiční techniky, ale taky mě baví Keith Moon. Popravdě řečeno, dost věcí, které dělám, hráli už bubeníci fusion kapel v 70. letech. Samozřejmě měli lepší techniku, ale můj styl na ně navazuje.

Poslední album Man Forever nazvané Play What They Want je dost odlišné od předchozích, jak k tomu došlo? Oslovil jsi spoluhráče s konkrétními nápady nebo jde spíš o náhodné kolaborace?
Nejdřív jsem měl několik skladeb pro bicí, na kterých jsem pracoval s Tigue (americká artrocková trojice, pozn. a.). Ty ale dohromady nepůsobily jako album. Na tomhle materiálu jsem pak dva roky pracoval podle toho, kam mě vedla múza. Hudebníky, kteří tam hrají, jsem oslovil, když jsem slyšel něco, čím by podle mě mohli přispět. Měl jsem svou představu, kterou jsem je nechal interpretovat. A zjistil, že výsledky jsou pak lepší než věci, které bych vymyslel sám. Použil jsem i starší skladby, které se nedostaly na jiná alba, ale celek jsem sestavil, upravil a dokončil ve stejnou dobu.

Píseň Catenary Smile popisuješ jako „rozjímání nad problematickou tendencí lidí antropomorfizovat neživé věci“. Můžeš to přiblížit?
Když si poslechneš text, a budeš mu rozumět, mluví v něm vypravěč o věcech, o kterých nic neví... Zakřivená čára není úsměv. Nic dalšího k tomu říct nemůžu.

Tvé sólové vystoupení v Praze má vycházet z vážné autonehody, kterou jsi prodělal…
Je to v podstatě narativní kus, kde vyprávím o nehodě a zotavení v doprovodu bicích.

Pohybuješ se na brooklynské scéně už dvě desetiletí. Jak se změnila?
Život tu už není tak levný, na světě jsou lepší místa, kde založit kapelu, ale scéna je pořád velká. Sám do ní tak úplně nepatřím, ale je tu spousta mladých kapel a DIY scén... Já už jsem jen starší chlápek. Scéna se rozšířila a je různorodější. Dřív byla scéna jen nálepka a když ji média začala vychvalovat, vlastně ještě neexistovala. Některé kontakty by nevznikly, nebýt zájmu tisku o určité kapely.

Jak vypadá tvůj běžný den v New Yorku?
Ráno skládám, odpoledne učím a cvičím a večer vařím a jsem se svou snoubenkou. Taky chodím na procházky se psem.