Filip Hastík | Články / Rozhovory | 24.06.2024
Julien Racine je kanadský producent žijící v Montrealu. Hudbu začal vydávat před více než deseti lety a má za sebou mimojiné releasy na výrazném experimentálním labelu Danse Noire. S prvním z nich, Quelque Chose Tombe, vystupoval i v Česku, kde si rychle našel přátele a dle vlastních slov i pocit domova.
Jeho nová deska Boue (česky bahno) vyšla koncem března u tuzemské značky Gin&Platonic, Racine na ní otevírá dveře imaginaci a nenápadně koriguje abstraktní zvuky neklidu, jejichž plasticita vyniká především v celku. Sedm skladeb, jeden vesmír. Když se nános sound designu začne v posledním tracku drolit jako osychající bahno, nezbude než se vrátit na začátek. Do dvoupatrové věže na pobřeží. V rozhovoru jsme probrali pozadí vzniku aktuální nahrávky a Julienovy práce obecně, vztah k Česku a také bohaté budoucí plány producenta současné experimentální elektroniky.
V ZAJETÍ DICHOTOMIE
Před dvěma lety jsi v rozhovoru pro server Cult MTL popisoval, jak své album Amitiés (Přátelství) ovlivnila izolace během prvního lockdownu a jak moc tě v tvorbě inspirují konverzace s přáteli. Byli i tentokrát hlavním zdrojem nápadů? Pokud přátelství vzešlo z izolace, co formovalo bahno?
Obecně vzato platí, že má přátelství a chvíle, které netrávím prací, mě inspirují nejvíc. Nicméně Boue vzniklo mimo mé klasické postupy. Je to spíše spontánní gesto, kterým jsem se snažil vytvořit protichůdnou hudbu prostou smyslu a ega. Udělal jsem to vlastně pro sebe, abych pravdu řekl, aniž bych o tom s někým moc mluvil. Objevoval jsem nové koncepty, nástroje, a to je možná i důvod citelné změny paradigmatu. Tak či tak, hudba – skoro vždy – vzniká v izolaci.
Tvůj kamarád Justin Leduc-Frenette (alias Keru Not Ever) napsal k Boue doprovodný text. Tento trochu kryptický, náladotvorný kus má v sobě jistou archaičnost, která stojí v juxtapozici s často futuristicky znějící deskou. Přesto podněcuje představivost a naznačuje potenciální příběh v pozadí. Je tam skutečně příběh, na který jsi chtěl textem upozornit, nebo jde o Justinovu fantazii inspirovanou hudbou?
Myslím, že jsi to trefil. Skutečně jde o dichotomii mezi atmosférou a celkovou náladou Boue, která ve výsledku dává celému projektu aspekt anachronismu. Justin je spisovatel, jehož práce mě vždy překvapí. Z toho i plyne, že mu nikdy nemusím dávat žádné pokyny; vždy má volnou ruku. Po prvním poslechu mi řekl, že ho to inspirovalo k napsání textu o nenávisti k hudbě. A my jsme si pak s Tomášem a Martinem z Gin&Platonic řekli, že bude legrace to použít jako oficiální anotaci.
MEZI MONTREALEM A OSTRAVOU
V Česku jsi byl několikrát, vydal jsi hudbu u labelu Genot Centre (projekt Corporation s Leduc-Frenettem, pozn. aut.), vystupoval jsi na výjimečných akcích jako Silent Night na pražském velodromu nebo ve foyer brněnské vily Löw-Beer a teď vydáváš desku u Gin&Platonic. Co tě tady přivedlo až z Kanady a jak se liší koncertování v Ostravě oproti Montrealu?
Koncert na velodromu byl absolutním vrcholem všech koncertů, na kterých jsem kdy hrál. Naprosto nezapomenutelná událost a připomínka Ondřejova a Wimova (Genot Centre, pozn. aut.) odhodlání.
Mít vztah k Česku je hodně neobvyklé, zvlášť pro člověka z Montrealu. Je to jako s každým jiným vztahem, nezačíná nějak konkrétně. Vždycky jsem se tam rád vracel; cítím se tam jako doma, jakkoliv je to úplně jiné než v Severní Americe. Takže se snažím tam udržovat silné vazby. Lidé jsou tam laskaví, vřelí a zvídaví… Ostrava mi fakt hodně připomíná mé domovské město Hull v outaouaiském regionu. Je to město plné zvláštností, v noci skoro až přízračné. Hned bych se tam vrátil!
V čem ještě vidíš to srovnání a přízračnost Ostravy?
Rozhodně v industriálním rozměru města, ale taky noční atmosféře, kdy cítíš, že by ses tam neměl jen tak procházet. Šli jsme se podívat na jedno místo s obrovskou továrnou a podobných míst je v Hullu několik.
Jak jsi došel k rozhodnutí vydat Boue u Gin&Platonic? Byl to dlouhodobý plán, nebo kontakt v pravý čas?
Bylo to docela spontánní rozhodnutí. Máme podobný hudební vkus. Když jsem dokončil dema, napadlo mě, že to tam bude dobře sedět.
BUDOUCNOST KANADSKÉ SCÉNY
Jaké jsou možnosti a podmínky hraní avantgardní elektroniky v Montrealu nebo Kanadě obecně? Když člověk žije v centru Evropy, zdají se možnosti networkingu a cestování za oblíbenými umělci a koncerty až neomezené. Většina okolních zemí má svou aktivní scénu nebo alespoň festival, přivážející umělce z celého světa, ať už jde o polský Unsound, pražský Lunchmeat, berlínský Atonal nebo Donaufestival v Rakousku.
Tahle otázka mi sype sůl do rány. Aniž bych se chtěl příliš vrtat v současných poměrech na experimentální scéně v Montrealu, řekl bych, že od pandemie je to katastrofa. Žádná organizace nemá rozpočet, takže se všichni spoléhají na evropské nebo americké headlinery, sázka na jistotu prodává lístky a tím to hasne. Na místní umělce zbydou jen drobky. Je až absurdní, jak gigantická Kanada je, ale ve výsledku jsou tady… možná tři velká města? A dvě z nich jsou absolutně nedostupná pro jakýkoliv umělecký život. Opak neexistuje, pro Evropany není úplně cool zvát Severoameričany. Je to jako být zaseknutý… a chudý. Nicméně stále věřím ve vzkříšení montrealské scény. Kdybys věděl, jaké tady máme talenty… Máme důvod být hrdí a Evropě v tomto směru nemáme co závidět.
Pracuješ na nové hudbě průběžně, nebo inspirace přichází ve vlnách? Jaké jsou plány do budoucích měsíců nebo let, pokud se tak daleko díváš? Můžeme očekávat něco nového od Corporation?
Popsal bych se jako někdo s vášní pro skládání hudby, pojí se k tomu většina mých myšlenek. Nicméně co přichází ve vlnách, jsou momenty, kdy se vše perfektně sladí. To je celkem vzácnost.
Momentálně spolupracuju s Jessem Osborne-Lanthierem a Asaëlem Robitaillem (Bataille Solaire) na albu s názvem Hamelin, které by brzy mělo vyjít na jejich labelu Éditions Appærent. Stále v zajetí anachronistických témat, narativní prvky té desky se pohybují ve středověku, ale vždy se záblesky futurismu. Jde o velmi podivný projekt, který si říká o pečlivost. Čas je naším spojencem. S Corporation máme více než dvě nahrávky, které chceme vydat, včetně mixtapu, vycházejícího z přehrabování se deskama, konkrétně soundtracků policejních filmů.
To zní jako zábavný koncept! Když je řeč o Éditions Appaerent, máš další oblíbené labely, ať už kanadské nebo jiné? Jsi vybíravý, když jde o vydávání na labelech?
Myslím, že je to spíš naopak. Mám rád Canti Magnetici, Haunter, O___o, gang of ducks, Psychic Liberation, iDEAL, SUPERPANG, Ascetic House, Humidex.
Julien Racine is a Canadian producer currently living in Montréal. He has been releasing music for more than ten years on various labels including the distinct experimental label Danse Noire. With the first release there, Quelque Chose Tombe, he played shows also in the Czech Republic where he quickly made friends and in his own words began to feel at home.
His new album Boue (in English “mud”) was released a few weeks ago at Gin&Platonic, an album that opens the door to imagination where Racine subtly directs abstract sounds of unease which grow in plasticity over the course of the whole record. Seven tracks, one universe. When that built up sound design starts to crumble in the final track, as if the mud has dried out, there is only one thing left to do, going back to the beginning. To the two-storey tower on the shore.
In our conversation we talk of the album background, Julien’s music approach in general, relationship with Czech Republic and also big future plans for the experimental electronics producer.
IN THE GRIP OF DICHOTOMY
In an interview for Cult MTL two years ago, you explained how your album Amitiés (translated to English as friendship) was formed in isolation under the first lockdown and how a lot of your album inspirations come from conversations with friends. Was that still the main source of ideas for the new release? If friendship came from isolation, what has formed the mud?
JR: Generally speaking, it is true that my friendships and the moments I spend not working are the ones that inspire me the most. That being said, Boue was created somewhat apart from my usual methods. It's more of a spontaneous gesture where I attempted to create antagonistic music devoid of meaning and without being soaked in my own ego. I did it somewhat for myself, to be honest, without talking about it too much with others. I was exploring new concepts, new tools, and that's probably among the reasons why one feels a sort of paradigm shift. Music is created - almost always - in isolation, anyway...
Your friend Justin Leduc-Frenette (alias Keru Not Ever) wrote an accompanying text to Boue. This slightly cryptic, mood setting piece has an archaic quality to it which creates a juxtaposition to the often futuristic sounding album, but nonetheless manages to spark imagination and point directions as to what might be the story of Boue. Is there an actual story you wanted the text to hint at or is it purely Justin’s fantasy inspired by this music?
JR: You've got the gist of this text, I would say. There's indeed a dichotomy between its ambiance and the overall mood of Boue, which, all in all, lends a rather anachronistic aspect to the project. Justin is a writer whose pen always surprises me. Consequently, I never need to give him any directives; he always has carte blanche. He told me, after listening to the album for the first time, that it inspired him to write a piece about the hatred of music. Then, with Tomas and Martin, we thought it would be amusing to use it as the official text for the press release.
IN BETWEEN MONTREAL AND OSTRAVA
You have been to Czech Republic several times already, released on Genot Centre (as Corporation with Justin), played on great events such as the outdoor Silent Night on Prague’s velodrome or in the foyer of villa Löw-Beer in Brno and obviously now you are releasing at Gin&Platonic. What brought you here all the way from Canada in the first place and how does playing in Ostrava compare to Montréal?
JR: Man, this concert at the velodrome is the pinnacle of all the concerts I've had the chance to play. What a memorable event that also reminds us of how dedicated Ondrej and Wim are.
The relationship with the Czech Republic is very unusual, especially for a Montrealer. It's like any relationship; it doesn't start in a specific way. I've always loved stepping foot back in this country; I feel at home there even though it's completely different from North America. So, I persist in maintaining strong ties here. The people are caring, warm, and curious...
Ostrava really reminds me of my hometown of Hull in the Outaouais region. It's a city full of curiosities, a bit ghostly at night. I would go back there anytime!
Sounds like you’ve had some fun there, can you elaborate on the comparison and what made the impression in Ostrava? Any stories you can share?
JR: Definitely the industrial side of the city, but also its atmosphere at night, where you kind of feel like you're not supposed to take a stroll there. We went to see this site with this huge factory, and I would say there are a few spots in Hull that resemble it a lot.
How did you come about the decision to release Boue on Gin&Platonic? Was that a long time intention or a spontaneous contact from the guys at the right time?
JR: It was a fairly spontaneous decision. We had connected musically quite well. When I finished the demos, I thought it would be a pretty good fit.
THE FUTURE OF CANADIAN SCENE
What are the options and conditions for playing and experiencing contemporary/avant-garde electronic music in Montréal or Canada in general? Living in the center of Europe it feels like there are endless possibilities for networking and seeing your favorite artists live. Most of the surrounding countries have their active scene or at least a music festival bringing artists from all over the world, whether it is Unsound in Poland, Lunchmeat in Prague, Atonal in Berlin or Donau in Austria.
JR: This question honestly rubs salt in the wound a bit. Without dwelling too much on the existing conditions of the experimental electronic scene in Montreal, I would say that since the pandemic, it's been a bit of a disaster. No organization has a budget, so they all turn to European or American headliners, a safer bet to sell tickets and make ends meet. For local artists, there's nothing left but breadcrumbs. It's pretty absurd how gigantic Canada is, but there are... what, three "major cities"? And two of them are absolutely unaffordable for any artistic vitality... The opposite doesn't exist, you know, Europeans don't necessarily find it cool to book North Americans. It feels a bit like being stuck... and poor.
That being said, I still believe that there will be a revival of this scene in Montreal. If you knew the talent that exists here, we have every reason to be proud, and we have nothing to envy Europe in this regard.
Do you continually work on new music or does it come in waves for you? What are your plans for the coming months and years if you plan that far ahead? Are there any plans for a new Corporation release perhaps?
JR: I would describe myself as someone with a very strong passion for music composition. It occupies most of my thoughts. However, what comes in waves are those moments when things align perfectly. It's quite rare.
I am currently working with Jesse Osborne-Lanthier and Asaël Robitaille (Bataille Solaire) on an album titled "Hamelin," which should see the light of day in due time on their own label Éditions Appaerent. Still within anachronistic themes, the narrative parameters of the album are set in a rather medieval temporality, but always with glimpses of futuristic moments. It's a very strange object that requires meticulous work. Time is our ally. Indeed, with Corporation, we currently have more than 2 albums that we want to release, including a mixtape that embraces the style of crate digging, with samples from police films OSTs.
Fun concept of the mixtape, looking forward to it! Speaking of Éditions Appaerent (really loved that City & i.o release back in 2021 btw), what other labels from Canada or wherever in the world are among your favorites? How picky are you about releasing on labels?
JR: I think it's rather the opposite… I love Canti Magnetici, Haunter, O___o, gang of ducks, Psychic Liberation, iDEAL, SUPERPANG, Ascetic House, Humidex.
Libor Galia 12.12.2024
Nejintimnější, a zároveň nejtajemnější hudební festival v Česku? Co z něj zůstalo a jaké to bylo, jaké to bude, v rozhovoru se dvěma zakladateli. Miro.
Jiří V. Matýsek 09.12.2024
Se sdílným švédským jazzovým kytaristou jsme zapadli do jedné z hospod v centru Brna. Diskuze nad typicky českým gulášem se ubírala po unikátních cestičkách.
Abbé 04.12.2024
Členové 1914 vystupují pod smyšlenými identitami vojáků, včetně služebního zařazení. Rozhovor.
Libor Galia 26.11.2024
Torr, Axonbody. Settings. O spolupráci, vzniku alba i názvu je následující rozhovor. Křest hned.
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…