Junktown: Rez dýcháme, rzí žijeme

Brány bývalého vojenského areálu v Bratronicích se i letos otevřou zástupu nedočkavých pouštních krys, toužících svlažit hrdla, změřit síly s nepřítelem, zúčastnit se atomové mše, tanečního nebo koncertního vystoupení či se jen tak nečinně poflakovat kolem s kamarády. O vzniku českého postapokalyptického festivalu Junktown, o výchově malých postapočat na dětských táborech, o rituálních obětech a tančení kolem barelů s ohni jsme se povídali s Jakubem, starostou hlavního města postpokalyptické pouště – Junktownu.

Kdy, kdo a jak přišel na myšlenku uspořádat festival Junktown?
Je trochu paradoxní, že akce, kterou provází pověst něčeho syrového a vstup limituje plnoletost, vznikla zrovna takhle. Za „nultý“ ročník totiž naše jádro označuje dětský tábor na jihu Čech, kde jsme v roce 2014 společně rozbalili provizorní postapokalyptické městečko a vyzkoušeli si na podstatně mladším publiku základy fungování civilizace po pádu. Děti jsme přepadli v lese a odvlekli je do zdegenerované vesničky zmutovaných nájezdníků, kde musely v sérii disciplín, jako pojídání hmyzu nebo vyrábění hudebních nástrojů ze šrotu, nasbírat dostatek pivních zátek na vykoupení z otroctví. Nikdo neumřel, ba naopak, malá postapočata nás po táboře zaplavila děkovnými dopisy za nezapomenutelný zážitek. Láska k postapokalyptickým filmům, hrám a literatuře tu ale byla dávno předtím, stejně jako chuť svolat fanoušky na jedno místo a ujíždět společně na zálibě v rezavých kostýmech a leguánech na špejli. Důležitým předchůdcem Junktownu byla taky doba strávená pod zemí v rámci Postapo party, kterou jsme s přáteli roky pořádali v protiatomovém krytu na Parukářce.

NA KLADNĚ TÁGO

Proč zrovna raketová základna Bratronice? Byla to jasná volba, protože na ní má někdo z vás vazbu, nebo jste prostě hledali vhodné místo, až vám umožnili využívat RZB?
Po letech strávených pořádáním koncertů i kostýmových parties v pražských klubech mi bylo jasné, že postapokalyptická party nemůže fungovat, když ji zasadíme do podniku pár kroků od Mekáče nebo stanice metra. Potřebovali jsme něco odvážnějšího, něco s větší příměsí divočiny, odkud člověk jen tak nevykročí za brány ve snaze zavolat si taxíka a prchnout zpátky do civilizace. Hledali jsme několik měsíců, až jsme narazili na bývalou raketovou základnu uprostřed lesů. Chladné zatuchlé bunkry, chátrající budovy, v lese samá díra, kde by vás nenašli ani při další změně režimu. Zamilovali jsme se rychle a zahájili práce na zabezpečení areálu a přípravě kulis.

Věděli jste od začátku, že v Bratronicích chcete pořádat festival Junktown, nebo se tahle myšlenka zrodila až tam?
Je pravda, že původní sny se točily víc kolem krajiny, kterou znají fanoušci australských nebo amerických postapo filmů. Vyprahlá krajina v odstínech rudé a sépiové, prašné kamenité cesty, po kterých se na velkých kolech prohání bestiální vehikly a na nich polonazí divoši s čírem. Česká zalesněná krajina ale nabízí spoustu jiných, originálních obrazů a atmosféra vojenské základny dýchající nezdolným betonem sovětské éry dodává festivalu vlastní, neotřelý ksicht, který nikde jinde na světě nenajdete. Díky Bratronicím můžeme uspokojit jak květinové děti, které po pádu světa ocení toulání naboso v přírodní džungli, tak survival milovníky Stalkera, kteří si v horku zalezou do podzemních chodeb ujídat vlastní zásoby konzervovaného lančmítu.

Těší vás každoroční zvyšování zájmu o Junktown? Jakou roli to hraje při myšlence na další ročník, asi máte nějaké mantinely?
Je to náš největší motivátor a vždycky, když vyčerpáním chceme padnout tlamou do prachu, vzpomeneme si na zástupy fanoušků, kteří jsou schopni se na internetu porvat o místa. Letos lístky opět zmizely v řádu vteřin, aniž bychom předem odtajnili cokoliv z chystaného programu. A to nám dává velkou naději, že to, co děláme, má smysl. Samostatnou skupinou jsou zahraniční tuláci, kteří se k nám za ty tři roky existence přimotali z míst, jako jsou Švédsko, Británie, Izrael, Spojené Státy nebo Mexiko. Zájem o Junktown ve světě nás v našich prorezlých srdíčkách upřímně zahřívá.

Jak se stavíte k tomu, že díky medializaci na Junktown jezdí i lidi, kteří nejsou až tak zanícenými fanoušky Mad Maxe a Falloutu, a tudíž např. moc neřeší kostýmy nebo se nezapojují do LARPů, a kteří asi jezdí proto, aby buď zažili nějakou podivnost nebo aby pak mohli říct, že tam byli?
Počáteční myšlenkou Junktownu bylo propojení různých komunit a brány města za tu dobu hostily kdejaké vandráky. Ostřílené hardcore larpaře z první vlny live action akcí u nás, čerstvě plnoleté geeky, kteří poprvé zvedli zadek od paření Fallouta 4 a na brigádě se chopili kladiva, i klubové party děvuchy, kterým se nejdřív příčila všudepřítomná špína, aby se z nich nakonec staly otrlé postapokalyptické amazonky brodící se nánosy slizu. Kostýmová úroveň mezi návštěvníky každým rokem raketově roste a nakonec jsme to někdy i my sami, organizátoři, kdo nemají při práci čas a kdo se stydí za nedodělaný kostým. Ale jasně, chápu, kam míříš a ano, zažili jsme i takové návštěvníky, kteří se u nás otočí na dvě hodiny, natočí si na svůj vlog, jak se odvážně vypořádali s přežitím v postapokalypse, pak si na Kladně zavolají tágo a prchají do sprchy…

Kolik času zaberou přípravy a kolik lidí se na nich podílí?
Už to zní mezi pořadateli festivalů otřepaně, ale s přípravami na další ročník začínáme hned po skončení toho aktuálního. Tvrdé jádro Junktownem opravdu žije 24/7 a občas nám ty hlavy reznou plánováním a komunikací až moc. Pak si musíme naordinovat stylový relax, jakým byla po druhém ročníku návštěva Černobylu nebo po třetím roadtrip za kolegy na začínající španělský postapo festival Luna Negra. Kromě několika opravdu chorých hlav ve středu všeho dění je tu širší team kolem stovky lidí, kteří se podílí na průběhu samotné červnové akce a další teď už stovky lidí, která se přes rok podílí na některé z brigád.

Existuje nějaké „představenstvo“ Junktownu nebo má ve všem absolutní slovo starosta?
Razíme demokracii. Alespoň takovou, jakou měla Tina Turner ve třetím Mad Maxovi. Jako v jiných komunitách, kde jsou si všichni rovni, je občas těžké, aby někdo nakonec nebyl názorově „rovnější“. Proto se zakládající člen projektu časem začal označovat jako starosta a společně se skupinkou radních rozhodujeme během festivalu o fungování města.

Jak probíhají porady, jak se řeší konflikty a odlišné názory? Jak se prosazují nové nápady?
Většinou je zahájíme nějakou obětí, pak tančíme kolem hořícího barelu plného pneumatik a taháme ostrakizující střepy z nohou. Ne, je to docela normální schůzování u piva, které směrem blíž k festivalu nahrazujeme nealkem a vysedáváním v čajovně, abychom se vzájemně nezardousili. Jak se festival blíží a přípravy na místě vrcholí, nervozita samozřejmě roste a občas se nám někdo chce pobít kvůli vzájemné přetahovačce palet nebo nářadí. Vždycky se nám ale naštěstí podařilo vyřešit spory civilizovanou cestou a nepřikračovat k jednomu z mnoha způsobů poprav tak, jak je máme nakoukané z postapo filmů.

HODINY ŠITÍ, PATINOVÁNÍ A REZNUTÍ

Co vás ohledně festivalu nejvíc potěšilo nebo dojalo?
Každý rok se dojímáme a škvaříme blahem z nadšení a zapálení některých fanoušků. Letos před festivalem nám kamarád kutil z ApoCorp přitáhl zkonstruovaný gyroskopický grill, který celý sestrojil na základě našeho nevinného pošťouchnutí ve facebookovém příspěvku. Z dojímacích momentů to loni byl jednoznačně večer před festivalem, kdy jsem poprvé v ruce držel ovládací panel k informačnímu terminálu ve stylu hry Fallout, který pro nás sestrojil jiný známý. Jako bych se vrátil dvacet let zpátky, když jsem se poprvé nahackoval do terminálu jednoho z Vaultů.

Nastala někdy natolik napjatá situace, že jste měli chuť všechno zabalit?
Pravidelně alespoň jednou týdně.

Co se děje v zákulisí? Jak vypadá běžný festivalový den na Radnici?
O poznání hůř než průměrný den návštěvníka, který z těch všech vjemů stačí alespoň něco vysledovat. Naše organizační jádro si totiž většinou zaslouženého klidu dopřeje až nad ránem, kdy odpadnou všetečné dotazy podroušených deviantů z pustiny a my si zalézáme za barový pult. Po třech hodinách spánku nás zkontroluje kolega anesteziolog, jestli ještě vykazujeme zbytky života, a vyrážíme přes radniční práh řešit problémy.

Kdo vymýšlí festivalové LARPy?
Největší kredit na herní části Junktownu má ostřílený ksicht larpové komunity Reziel, který přitáhl svůj team lidí a už několikátý rok se jim daří téměř nemožné - přimět kocovinou zmožené návštěvníky, aby na sebe ráno natáhli postapokalyptické armory a šli se pobít na louku. Například na rozdíl od polského Oldtownu, o několik let staršího eventu, je u nás larp jen další volbou, jak prožít festival. Naroubovat plnění úkolů na všudypřítomnou atmosféru bujarého večírku po konci světa tak není žádná sranda, ale našemu teamu se to opakovaně daří.

Vloni byl na festivalu jeden hodně výrazný zahraniční kmen. Jak se Wasteland Warriors v Junktownu líbilo? Máte nějakou řízenou „družbu“ se zahraničními post-apo festivaly?
Družba je krásně budovatelské slovo pro to, na jakých principech od začátku akce stojí. Už tu padlo, že od počátku bylo mottem propojování komunit, a s tím samozřejmě souvisí i mezinárodní výměna zkušeností, vzájemné poměření ostnů na rameni kostýmu a společné pitky. Wasteland Warriors jsou bezpochyby jednou z nejznámějších celosvětových skupin fanoušků postapa, a proto nás potěšilo, že se letos vrací v ještě větším počtu společně prožít šílenství Junktownu. Několik z nich bylo z atmosféry tak odvařených, že na bratronickou základnu dokonce přijeli oslavit konec roku. Další důležitou a rychle rostoucí komunitou jsou pro nás postapáci kolem akce Luna Negra ze Španělska. Předloni se u nás zjevil jakýsi Anton, o poznání starší chlapík ostřílený zkušenostmi z menežování korporátu. Prohlásil, že by chtěl na jihu postavit akci inspirovanou Junktownem. Zasedli jsme na několik hodin, předali know how a pak nadšeně sledovali, jak naše nápady pomáhají postavit další bláznivý postapokalyptický cirkus v zahraničí.

Povíš nám něco o kostýmech? Jak se bude letos u brány posuzovat, zda má účastník dostatečně propracovaný kostým a pustíte ho dovnitř?
Pro vstupaře by asi bylo fajn ozvláštnění šichty nervovat lidi jako v Berghainu a každého druhého poslat kvůli špatnému odstínu gatí domů, ale to my neděláme. Stejně jako na brigádách rozhoduje snaha. Nemusíš umět postavit střechu, ale ukázat, že máš zájem podílet se na budování celku. A tím celkem myslíme i obraz několika stovek návštěvníků, kteří se v kostýmech potkají na jednom place a předvedou se. Když se před ně do první řady na fotku postaví jeden makovec v bílém tričku a značkových teplákách, strašně tím sráží práci někoho, kdo se s kostýmem mordoval celý rok. Přitom stačí málo, na výrobu základního otrhaného kostýmu, který zapadne do celku, potřebujete pár korun a hodinu času. Jak to naopak vypadá, když těch hodin šití, patinování a reznutí za sebou máte stovky, to si návštěvníci opět vychutnají v rámci kostýmové soutěže.

Co tvůj kostým? Vyrábíš si na každý ročník nový?
Bohužel ne. I když nějaká roční pravidelnost tam je. Každý rok si říkám, jak by bylo parádní mít na změnu kostýmu čas a každý rok jenom po zimě odtrhnu dokola přišívané nohavice a rukávy…

NA TROSKÁCH SVĚTA

Letos jste se rozhodli výrazně více rozšířit možnost vysloužit si vstup na festival brigádou a zároveň snížit počet lístků pouštěných do oběhu formou tzv. clickfestu. Co vás k tomu vedlo? Vyplácí se to?
Jsme samozřejmě rádi za každou zbloudilou duši z pustin, kterou ruch města přivábí a finančně podpoří naše snahy. Ale během let se ukázalo, že oproti řadovým návštěvníkům z clickfestu, kteří k nám přijdou na čumendu, si brigádníci mnohem více váží veškeré práce, kulis a dekorací, které tu vznikají. Navíc máme šanci se s nimi už předem poznat a oni zase ví, na koho se obrátit, k jakému kmeni je to víc táhne a jak to u nás funguje. Je to jako rozdíl mezi náhodným turistou, co si u vás v podniku dá jedno pivo a už se nikdy neukáže, a štamgastem, co vám s chutí pomůže toho turistu vyrazit, když se moc nacamrá.

Je těžké vrátit se do „reálného“ světa? Co nebo kdo tě tam čeká? Práce, rodina, společenský systém, který máš nebo nemáš potřebu měnit?
Samotný setting postapokalypsy je naprosto ideální forma relaxu. Představte si, že po týdnu pobíhání po úřadech, vynucených úsměvů v práci a lamentování v hypermarketech můžete vypadnout za město, natáhnout na sebe otrhané hadry, přiložit do barelu kus rozpadlé stavby, zakousnout se do nedopečeného žvance, posílat si flašku kolem ohně a s partou kamarádů tlachat o střílení supermutantů. Je v tom kus čundráctví, kus punku, špetka deviace. Pak už záleží, co na vás čeká zpátky v civilokalypse, jak se u nás říká. Na mě čerstvý přírůstek do rodiny, kvůli kterému se můžu těšit i v reálném světě a který, opravdu doufám, žádnou post-apokalypsu nikdy nezažije. A pokud ano, přeju mu, aby byla plná tančících pomalovaných divošek, veselících se pankáčů a nekonečné party na troskách světa jako u nás v Junktownu!