Barbora Števanka Kadlíčková | Články / Rozhovory | 30.06.2022
Norská kapela Kalandra po letech poctivé práce prožívá úspěšné období. Rozhovor odhaluje, s jak silným odhodláním se od roku 2011 rozvíjela, a připomíná, že zásadní momenty mohou nakonec přijít i docela neplánovaně. Zvučný název projektu, odvozený od jména migrujícího skřivana, a v maďarštině znamenajícího „dobrodružství“, se tak nejen členům zdá být opravdu na místě. Čtveřice, pohybující se na pomezí alternativního popu s vlivy rocku a folku a s odzbrojujícím hlasem Katrine Stenbekk v popředí, letos poprvé zavítá na Colours of Ostrava.
Jak se přihodilo, že byla Kalandra založena v Liverpoolu?
Katrine: Studovali jsme tam hudbu. Nejprve jsem přijela já a o rok později na školu nastoupil Florian (Florian Döderlein Winter, pozn. aut.) a Jogeir, i když v té době jsme se ještě neznali. Chtěla jsem dělat vlastní hudbu, a tak jsem založila kapelu. V Liverpoolu žije dost Norů a dříve jsme měli i spoluhráče z Kanady nebo ostrova Man. V roce 2015 jsme se přestěhovali do Osla kvůli hudebnímu průmyslu, a protože odtud pocházíme.
Jogeir Daae Mæland: Poslední rok jsme s Katrine a Florianem spolu v Liverpoolu bydleli, koncertovali a skládali. Tehdy taky vznikla většina EP Beneath the Breaking Waves.
Vnímali jste rozdíly mezi hudební scénou v Liverpoolu a Oslu? Co vám více sedělo?
Katrine: Je to velký rozdíl. Liverpool je velmi kreativní, pulzující životem, což ale přináší i chaos. Je tam hodně chudoby a hudební průmysl tam nemá své místo, takže jsi na to sama a musíš jít jinam, pokud se chceš prosadit. Oslo je náš domov, což to ulehčuje, známe jazyk, hudební průmysl tady funguje a je snadné odtud cestovat po celém světě. Na všech těchto „obchodních faktorech“ záleží, když vytváříš projekt. Přemýšlela jsem o tom velmi prakticky, ne v rovině „kde jsem nejkreativnější“, ale spíše ve smyslu „které je nejpraktičtější místo pro život a bude to fungovat z Osla?“. Pak se k nám přidal Oskar… kdy to bylo? 2015?
2018?
Jogeir: Víš to lépe než my!
Katrine: Deset bodů pro Nebelvír!
Oskar Johnsen Rydh: Přidal jsem se na jaře 2018, ale studoval jsem Norskou hudební akademii, a tak mám trošku jiné, jazzové zázemí.
Na co se zaměřili ostatní?
Katrine: Liverpoolský institut múzických umění jsem si vybrala právě proto, že neposkytoval klasické hudební vzdělání. Věděla jsem, že pokud budu usilovat o hudební dráhu, musím to udělat způsobem, který má pro mě smysl. Z klasického vzdělání jsem se naučila hodně, ale tato škola se zaměřuje na to, jak si vystavět hudební kariéru v dnešní moderní době. Učíš se o významu marketingu, jak se propagovat a prezentovat, o sociálních médiích nebo o tom, jak být společenský a navazovat kontakty, což bylo pro mě jako Norku hodně přínosné.
Jogeir: Taky se vyučuje produkce, songwriting a improvizace, která více vychází z rocku a popu, ne z jazzu a klasiky jako na konzervatořích. Liverpool jako město nás naučil tolik, co škola. Koná se tady mnohem více undergroundových koncertů než v Oslu, časté jsou battly, kde hraje třeba osm kapel za večer. Hudba je tu svým způsobem „živější”, zatímco v Oslu musíš vše plánovat hodně dopředu, je to drahé a zároveň soutěžíš se všemi těmi velkými slavnými umělci, kteří sem přijíždějí.
Katrine: Rozdíl je i v místní kultuře, Norové nejdou běžně do hospody utratit peníze za drahé vstupné, aby se podívali na neznámou kapelu. Radši jdou na někoho, koho mají opravdu rádi, což ovlivňuje hudební scénu. V obou městech najdeš velký hudební talent, akorát v Liverpoolu je více prostoru pro každého. Upřímně to bylo dobré místo pro naše začátky, když jsme nebyli tak dobří. (smích)
Od začátku jste byli velmi odhodlaní a snažili se o dlouhodobý úspěch svého projektu. Je těžké založit a posouvat kapelu bez zkušeností a pomoci, může to vést k demotivaci?
Katrine: Především když nemáš tým, co by ti pomáhal. My neměli nikoho, vše jsme se učili sami - jak skládat, nahrávat. Pronajali jsme si ošuntělou místnost pro vlastní vybavené studio, abychom za něj nemuseli platit 400 liber denně někomu jinému, a věnovali jsme všechen čas světa nahrávání takové hudby, jakou chceme tvořit. Pak jsme řešili, jak na propagaci, vydávání a tak dále. Stálo to spoustu času a často jsem byla netrpělivá, ale stálo to za to.
Jogeir: A co se týče ztráty motivace...
Katrine: Taky se nás to dotklo.
Jogeir: Já i Florian jsme hráli od patnácti v projektech, které zněly dobře, ale nevěděly, jak se posouvat na vyšší úroveň. Když jsme se pak sešli v Liverpoolu a bez plánu B se rozhodli pro hudební kariéru, Kalandra se stala projektem, který jsme chtěli dotáhnout. Ve třech jsme měli solidní základ a bylo to skvělé, protože zůstali jen lidi se stejnou motivací. Pak jsme hledali bubeníka, přišel Oskar a chvíli trvalo, než jsme ho plně přijali mezi sebe.
Katrine: Byli jsme opatrní, protože od začátku to byla tvrdá cesta bez blízkého výdělku a několik členů nás už dříve opustilo. Oskar ale zůstal, opravdu porozuměl naší hudbě a dokonale jí svým stylem hry doplnil.
Oskar: Bylo to zcela přirozené, nejdříve jsem slyšel jen pár písní na Spotify, a bylo mi jasné, že zvuk Kalandry má potenciál a budoucnost.
Po jedenácti letech se už znáte velmi dobře. Co jste se o sobě cestou naučili?
Katrine: Ufff, toho je hodně! Nejdůležitější je mluvit o svých emocích a pocitech. Některé situace mohou vytvořit dlouhodobější tenzi mezi členy a i my jsme viděli své temnější stránky. Je potřeba mít empatii. Já jsem oddaná kapele, je to závazek a musíš věci dělat správně a pořádně.
Jogeir: Musíme věřit, že jde všem o stejnou věc, a musíme se umět bavit o hudebních názorech, ve kterých se rozcházíme. Stále na tom pracujeme.
Katrine: Mohli bychom to nazvat párová nebo spíš kapelní terapie. Jestli jsou tam venku nějací psychologové, které to zajímá, jděte do toho, je to velký trh a má to obrovský potenciál!
V Kalandře propojujete směsici žánrů. Potkalo vás období nejistoty na cestě za formováním vašeho stylu?
Katrine: Hodně se vyřešilo, když jsme byli jen tři a dostali se na stejnou vlnu. Já našla svůj hlas a objevila, jak s ním hudba koresponduje. Album The Line se utvářelo během tohoto období od roku 2015.
Jogeir: Zvuk, který jsme měli dříve, byl více „band sound“. Na škole nám říkali, že nejdříve máme vytvořit něco, co bude mít obchodní úspěch, a pak pracovat na kreativních věcech, což jsme zkusili, ale výsledek se nám nelíbil. Rozhodli jsme se dělat hudbu, kterou si rádi poslechneme a zahrajeme, i když nebude mít úspěch. S The Line přišel průlom, kdy jsme získali pocit, že zmizely limity našich schopností a můžeme tvořit pocitově.
Katrine: Hodně jsme vyrostli a hudbu, kterou jsme slyšeli v hlavě, jsme byli konečně schopni přenést do softwaru, správně zmixovat a tak dále.
HODNOTA SVOBODY
Chtěli jste zůstat nezávislou kapelou, nebo jste plánovali přidat se k nějakému labelu?
Katrine: Nad labelem jsme přemýšleli, ale ne za každou cenu. Rozhodně jsme chtěli naši hudbu vlastnit a velké labely tak byly ze hry, nechtěly by s námi asi pracovat. S několika jsme se bavili a bylo dobře, že nás ve škole naučili dobře číst smlouvy. Ukázalo se, že jsou strašné, a přestože ti v labelu řeknou, že je to tak běžné, nemohli jsme souhlasit – vždyť se tam píše „dohoda“ a my se nedohodli!
Jogeir: V době, kdy jsme se dostali k By Norse, se nám dařilo a byl to zlomový okamžik, kdy se nám také hodila pomoc, abychom se mohli více soustředit na hudbu. Einar Selvik a Ivar Bjørnson (majitelé labelu, pozn. aut.) jsou zkušení hudebníci, líbil se nám jejich přístup a dokázali jsme najít shodu. Jsme spíše spolupracovníci, je to oboustranně výhodná dohoda.
Katrine: Mysleli jsme, že nebudou mít zájem, protože jsem je neúspěšně kontaktovala už v roce 2017. Zájem přišel až později, což bylo dobře, protože jsme se mezitím hodně zlepšili a vydání alba přišlo v pravý čas.
Váš osobitý cover písně Helvegen od Wardruny měl v roce 2020 virální úspěch. Přispěl také k tomu, že vás poté Einar (frontman Wardruny, pozn. aut.) oslovil se smlouvou?
Katrine: To byl velmi spontánní nápad. Jednou jsem na zkoušce ostatním navrhla, že bychom mohli udělat cover Helvegen, v duchu Kalandry. Představ si, kdyby řekli ne! Přemýšlím, co všechno by se tím pádem nestalo, protože vydání coveru zřejmě ovlivnilo řadu věcí. Stali jsme se součástí By Norse a možná to byl taky důvod, proč Einar navrhnul, abych se přidala k Wardruně na koncertech jako doprovodná vokalistka. Klip k Helvegen jsme natáčeli v jedné z místností domu, kde máme studio, bylo to strašně náročné!
Jogeir: Musel jsem potom přelakovat celou podlahu, protože na ní zůstaly rýhy po stěhování harmonia. Dvacet hodin práce...
Katrine: ... ale těch dvacet hodin nám zajistilo velkou budoucnost a získalo label! (smích)
Debut The Line z roku 2020 je po všech stránkách působivě propracovaný. Jaký význam má ona linie a „hranice bezpečí“, o kterých zpíváte v tracku Borders?
Katrine: Jsme produktem této doby, což utváří způsob, jakým skládáme. Samozřejmě máme obavy z budoucnosti s ohledem na klimatickou změnu. V době skládání desky byl také Trump prezidentem a upřímně to působilo, jako by šel svět z kopce. Je tady ale naděje, objevuje se spousta bystrých mladých lidí. Jako lidstvo nacházíme řešení, ale bohužel jednáme, až když je trochu pozdě, protože je to jediný způsob, jak se opravdu učíme. Neřešíme neurgentní problémy, necháme je dospět až na konec, kdy může být pozdě na debaty. Další témata desky jsou imigrace, přijetí lásky a sama sebe. Je to cesta myslí zdmi, které si stavíme, slabostmi, které si nechceme přiznat.
Jogeir: V názvu a na přebalu alba jsme našli společný rys všech skladeb – „line“ jako cesta života, na které se rozhodujeme a reagujeme na vnitřní i vnější prožitky. Někde okolo té linie je jednodušší přijmout sebe sama a svůj díl zodpovědnosti.
Katrine: Album končí textově nadějně, ale aranž a melodie je melancholická, zatěžkaná. „It gets easier“ se opakuje, ale říkáš si: „Je to pravda?“ Tak či tak nás to nezastaví.
Jogeir: Čím více těžkostí v životě potkáš a ztotožníš se s nimi, tím více vzdoru najdeš. Nakonec se to zlomí a necháš vše za sebou. Když akceptuješ, že můžeš zvládnout ještě více, pak je to jednodušší.
V loňském roce jste složili soundtrack k počítačové hře Kingdom Two Crowns: Norse Lands inspirované vikinskou kulturou, který jste letos rozšířili do podoby druhého alba. Čím se lišil tento typ tvorby?
Katrine: Byla to výzva i odměna. Naučila jsem se hodně o experimentech s produkcí, což možná využijeme pro třetí album. Rádi tvorbě věnujeme hodně času, což tady ale nebylo možné. Byla výzva, abychom zachovali jednoduchost a nepřemýšleli dlouze o potenciálu písní, jako to obvykle děláme. Museli jsme respektovat deadline a někde je to poznat, slyším to.
Oskar: Já hlavně pracoval se zvuky a byla výzva skládat z nich své vlastní „nástroje“ v softwaru.
Jogeir: Odlišné bylo, že jsme nepsali pro sebe. Emoce, které bylo potřeba hudbou vyjádřit, byly předem dané.
Katrine: Dostali jsme od studia základní rámec a dál už jsme měli volné ruce.
Jogeir: A taky řekli, že chtějí zvuk Kalandry. Konkrétně se jim líbila závěrečná část našeho pojetí Helvegen, kde je jen zpěv a harmonium, což nám dodalo pocit svobody a důvěry. Na výsledek jsem moc pyšný.
Otiskne se tato zkušenost na dalším albu, přizvete hráče na historické hudební nástroje, se kterými jste na soundtracku pracovali?
Katrine: Možná přizveme Kennetha Liena a Johna Stenersena znova, ale uvidíme. S Johnem, se kterým koncertuju ve Wardruně, jsme velmi dobří přátelé, takže by to bylo přirozené. Možná pozveme hosty, ale nemyslím, že bychom přidali další stálé členy, toho se zdráhám. Ale je to přirozený proces, kdoví, co se stane.
Jogeir: Zatím o podobě alba přemýšlíme, pracujeme na nápadech a asi budeme hodně experimentovat.
Někde jsem slyšela, že třetí album definuje cestu kapely a v určitém ohledu může být důležitější než druhé, nebo i první.
Jogeir: Nepřidávej nám více stresu!
Katrine: Možná je to pravda.
Každopádně po dvou tak rozdílných albech bude zajímavé sledovat, co přijde.
Katrine: Ráda překvapuju lidi. Ha, mysleli jste, že uděláme tohle? Herní soundtrack jste určitě nečekali.
Jogeir: Takže následovat bude polkové album!
Kalandra
web kapely
Živě:
Colours of Ostrava
13.–16. 7. 2022
Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
web festivalu
foto © Guro Sommer Værland
Libor Galia 12.12.2024
Nejintimnější, a zároveň nejtajemnější hudební festival v Česku? Co z něj zůstalo a jaké to bylo, jaké to bude, v rozhovoru se dvěma zakladateli. Miro.
Jiří V. Matýsek 09.12.2024
Se sdílným švédským jazzovým kytaristou jsme zapadli do jedné z hospod v centru Brna. Diskuze nad typicky českým gulášem se ubírala po unikátních cestičkách.
Abbé 04.12.2024
Členové 1914 vystupují pod smyšlenými identitami vojáků, včetně služebního zařazení. Rozhovor.
Libor Galia 26.11.2024
Torr, Axonbody. Settings. O spolupráci, vzniku alba i názvu je následující rozhovor. Křest hned.
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…