Katarína Landlová: Poslat tu skromnou dívku do prčic...

Katarína Landlová je sice veřejnosti známá jako „ta pěkná Slovenka z finále Talentu“, k soutěžním rychlokvaškám má ovšem daleko. V muzikálech či na estrádách ji nepotkáte, jde si svou cestou a místo na česko-slovenské písničkářské scéně si chce vydobýt nedávno vydaným albem Lepší holky. O talentu, nálepkách, očekáváních i o tom, kdy je lepší držet hubu.

Proč ses rozhodla jít do Česko Slovensko má talent až ve chvíli, kdy už několik ročníků talentových soutěží proběhlo?
V osmnácti jsem se přihlásila do slovenské Superstar, ale byla jsem totálně vystresovaná, všechno bylo špatně. Vím, že to moje vystoupení bylo hrozné, a oni mi i řekli - bylo to hezký, ale ne. Měla jsem samozřejmě představu, že přijdu, zazpívám, všichni se posadí na prdel a hotovo, takže jsem na soutěže zanevřela. Na hudbu jsem nezanevřela nikdy a začala se protloukat hudebním světem. Uvědomila jsem si, že musím být lepší, chodila na soukromé hodiny zpěvu a po dvou letech měla pocit, že jsem si jistá v kramflecích. Přišly kapely, hraní po klubech s jazzmanama. Soutěže už nebyly nic pro mě, až mě k tomu donutila kamarádka.

Děkuješ jí dodnes, předpokládám?
Moc. V den castingu se mi nechtělo jít, připadalo mi to zbytečný. Byl víkend, já měla línej den, ještě jsem si říkala, že se rozhodnu odpoledne. Najednou bylo tu, a mně se furt nechtělo, až dorazila sms „Kačenko, jaké to tam je, jsi v pohodě?“ a že na mě od rána myslí. A já byla doma v posteli. Vstala jsem, dala se do kupy, vzala kytaru a vyrazila. Na řadu jsem se dostala úplně poslední, navíc mi to celý bylo tak nějak jedno. Až když mi řekli, že se mnou počítají do dalšího kola, začala jsem se těšit.

Překvapila tě více než kladná reakce hlavní poroty složené z Dejdara, Bílé a Slávika?
To mě dojalo. Předtím jsem sledovala česko-slovenskou i zahraniční verzi a viděla ten hype, když se to někomu povedlo. Říkala jsem si, že je to asi hezkej pocit, a ono je to naživo fakt pěkný. Na místě mě každé tři vteřiny někdo zastavoval s tím, jak to bylo super. Pak vyjdete z divadla, je červen, červenec a nic. Kdy to budou dávat, v září? Aha. Do té doby se bude dít co? Nic. Zpátky do práce. Byla jsem ráda, že se to stalo až v osmadvaceti. V osmnácti by mi tyhle věci nedocházely, byla bych frustrovaná. Je to super, obrovská pomoc, ale je to uměle vygenerovaný vesmír, nereálný život. Když teď udělám koncert, nevyprodám halu, tak to prostě není. Jenže tam dostaneš pocit, že je. Že všichni ti lidi jsou tam kvůli tobě.

Když jsem se připravovala na rozhovor, čekala jsem, že díky Talentu toho o tobě najdu v bulváru víc.
Já měla image skromné dívky s kytarou, to je už skoro trademark. Když do googlu zadáš „skromná dívka s kytarou“, vyjedu ti já. Terminus technicus. Za celou dobu trvání soutěže neměl nikdo ambici tuhle image narušit, měli pocit, že funguje. Moji kamarádi se tomu dodnes chechtaj, mě to baví a kdo mě zná, cítí se pobaven taky. Tím ale nechci říct, že bych něco hrála, mně připadá normální mluvit s lidma slušně a usmívat se na svět. Ale rozhodně nejsem ten typ, co by seděl s kytarou v koutě a bál se zvednout hlavu.

Mám při letmém sledování talentových soutěží dojem, že je to probrané. Přitom v zahraničí se stále nacházejí nové talenty, výborní mladí zpěváci, kteří by tady většinu strčili do kapsy...
Sama nevím, čím to je. Mám dvě teorie: První, že už je to opravdu probrané, ale to se mi nechce věřit. Druhá je… Dobře, už mi skončila roční smlouva, po dobu které se nesmím o Talentu vyjadřovat. Připadá mi, že se zbytečně moc soustředí na příběhy kolem a hraní na emoce než na talent. Ti, co ho mají, nevyprávějí vždy srdceryvné příběhy o tom, jak je někdo vyhodil z domu nebo že odešli ze školy a teď si sypou popel na hlavu. Ti dobří na sobě makají, vědí, co chtějí a jdou za tím.

Ty jsi byla v Talentu, který je nejen o zpívání, ale předvádí se tam bizáry typu tanec se psy. Není ti líto, že jsi nešla do pěvecké soutěže, kterou bys pravděpodobně se svým hlasem vyhrála?
Zpětně trochu jo, ale věc, která mi na Superstar vadí, je, jak se tam snaží naroubovat zpěváky do poloh, které jim nesedí. Estráda, kdy jeden interpret plní různé úkoly. Neskromně si myslím, že mám záběr poměrně široký, protože mám i široký záběr toho, co se mi líbí. Což ale každý nemá a nečiní to z něj o nic horší nebo menší star, když nezazpívá rock, swing i metal. Who cares, když je dobrej? Mám pocit, že mi to přineslo všechno, co přinést mělo. Kontakty, to, že si mě někdo všimne, že se mnou lidi chtějí pracovat.

Za tebou byl i ten příběh. Veřejně jsi prozradila, že tě otec nepustil studovat hudbu, nekomunikovala jsi s ním atd. Bylo to jen nafouklé televizí? A nelituješ, že se to rozebíralo?
Naopak, bylo to mnohem více zjednodušené. Později jsem natáčela dodatečný medailon s jednou režisérkou, která od toho nakonec upustila, protože to byl moc velkej hardcore. Postupem času jsem docela ráda, že ty věci nepoužili, i když to pro mě byla jakási katarze, už jen to odvyprávět. Rozvod mých rodičů byl vyhrocený po všech stránkách. Únosy, obrovské podpásovky od mého táty směrem k mámě, manipulace a násilnosti. Byla to špatná doba a já jsem ráda, že se odvysílal jen fragment. Pět let jsem nemluvila s tátou, teď si napíšeme tak dvě smsky ročně, ale to je pořád lepší varianta než nic. Což tedy není jenom jeho vina, on by byl strašně rád, kdybych ho navštěvovala častěji, ale mně to nějak trvá.

Nicméně všechno mělo jakýsi happyend, rodina tě přijela podpořit.
Maminka mě podporuje pořád, je nadšená fanynka, sleduje moje fotky na facebooku, komentuje. Máma je zlatá. Pravda, táta mi potom napsal i řekl věci, které mi nikdy předtím neřekl. Že je na mě pyšný, je rád, že dělám to, co dělám. Pro mojí rodinu to byla asi darda, mnohem větší než pro mě. Pozvala jsem je na semifinále, což byla megashow v Incheba aréně. Rodiče nevěděli, co čekat, mysleli, že jdou do studia, kde se něco natočí, ten wow efekt nečekali. Máma se z toho vzpamatovávala dlouho a hodně lidí mi říkalo, že táta vypadal hrozně přísně. Myslím, že se tak tvářil, protože bylo těžký to vstřebat. Měl myslím na krajíčku, proto nehnul brvou.

Muzikou se u nás uživí málokdo, pokud nemá troják denně. Co živí tebe?
Mě z části živí produkční práce a event management. Je to propojený s branží, většinou děláme speciální akce s hudbou nebo performance. Všechno se točí kolem kreativních věcí. Já jsem vždycky psala, takže se podílím taky na psaní scénářů, textů apod. Záměr je ale mít muziku jako hlavní zdroj příjmů a životního naplnění.

Což by se teď mohlo podařit s debutovým albem Lepší holky. Možná to bude šok pro ty, co tě mají zapsanou jako tu skromnou holku s kytarou. V Talentu se o tobě mluvilo jako o Joni Mitchell a podobně, najednou držíme v ruce desku, která je – doufám, že se neurazíš – roztomilá a „holčičí“. Barevný obal, vtipné a civilní texty, ve kterých zpíváš s nadhledem o tom, co asi zažívá každá holka. S humorem, bez fuckování.
Já taky chtěla, aby to znělo civilně. Trošku mě rozčilují texty, ve kterých nevím, co se děje. Což neznamená, že každý song musí odvyprávět epický příběh nebo mít sdělení takového kalibru, že ti dá pěstí do obličeje. Když ale netuším, jak se ten člověk u toho cítí, tak mě to nebaví. A písničkařina je právě o tom. Jsou samozřejmě výjimky, třeba když zpívá Dan Bárta. Tam je mi to docela jedno. Jenže to si může dovolit jen málokdo.

Většinu textů jsi psala ty nebo jsi na nich z velké části participovala. Nebojíš se přílišného odhalení? Všichni tomu rozumí, protože zpíváš česky, navíc je to velmi osobní.
Ano, je to hodně upřímný a já jsem za to ráda. Nebojím se toho, ale možná dělám blbost, čas ukáže. Dřív jsem psala texty v angličtině. Měla jsem pocit, že česky ani slovensky to neumím - všechno, co jsem napsala, mi připadalo trapné. Takže jsme zkoušeli pracovat s několika textaři a byly to všechno dobré texty, ale když jsem je zpívala a Armin to slyšel, ani jeden jsme jim nevěřili. Měli jsme pocit, že mi to nejde do pusy a je to takový odosobnělý. Jedné dlouhé osamělé noci jsem napsala Chci ti říct. Rovnou hudbu i text a přišlo mi, že v téhle jednoduchosti je krása. Většinu textů jsem pak napsala s kamarádkou a skvělou básnířkou Péťou Šebo, něco psala talentovaná mladá textařka Sára Friedlaenderová. Taky na moje téma nebo myšlenku. A podle mě se to strašně moc pozná. Že jsou to moje písničky. A čím víc jsou opravdu moje, tím víc lidí se v nich najde. Protože konec konců stejně většinu života řešíme všichni stejné věci. Je ale pravda, že jsem napsala jednu, která šla na dřeň, byla strašně depresivní. Tak jsem se rozhodla, že ji na desku nedám, ani jsem se jí neodvážila zahrát na koncertě. Hroznej hardcore. Jmenuje se Ten, co jsem s ním spala… Sebevražedná záležitost.

Ty se prezentuješ jako písničkářka, ale dala ses dohromady s elektropopovými Cartonnage – Vanda Choco ti dělá booking, Armin Effenberger produkci alba.
Nás seznámili v Sony. Armin pro ně dělal i jiné projekty, je skvělý producent. Samozřejmě že do toho vkládá svůj kreativní vklad, většinu hudby napsal nebo jsme ji napsali spolu, všechno zaranžoval, produkoval, ale stále to dělá s ohledem na umělce, ego jde stranou. Já měla vždycky ráda Depeche Mode, Cartonnage, zkrátka to, kde se propojuje elektronika s písničkou. Takže v některých věcech na albu se elektro objevuje, třeba v poslední písničce Ty a já. My jí říkáme IT disko.

Jsi Slovenka, žiješ v Praze, na rozdíl od jiných Slováků mluvíš bez známky přízvuku. Říkala jsi, žes psala texty v angličtině, deska je v češtině. Nemyslíš, že s tím budou mít slovenští fanoušci problém?
Trochu ano, já vím. Někdo už mi to samozřejmě vytkl, ale mně to přišlo přirozený, jsem zvyklá fungovat v češtině. V Praze jsem deset let, mám to tu ráda, je to skvělé místo. Pocházím z malé vesničky, jenže jsem vždycky měla pocit, že tam to nepůjde. Navíc jsem spolupracovala na textech s lidmi z Prahy. A narodila jsem se v Českém Krumlově, i když jen proto, že naši jeli zrovna kolem. Inak som Slovenka ako bič! Mám nicméně závazek, že jednou napíšu písničku ve slovenštině.

Na desce je kapela, bude i na křtu v NoDu, případně i potom?
Já doufám že ano, protože jsou to skvělí, i když velmi vytížení muzikanti. Jsem hrozně ráda, že je Armin přemluvil, aby na desce zahráli. David Landštof, Pepa Štěpánek, Hynek Obst i sám Armin. Pokud si tedy neřekne asi dalších 1840 kapel, ve kterých tihle dokonalí hudebníci hrají, pak ano, budou i na křtu, společně s dechy. Připravuju nějaké nové věci, třeba covery, které jsou nezcoverovatelné. Někdy si vybírám stupidní písně, třeba Call Me Maybe, protože mám pocit, že by se to dalo udělat líp. Budou novinky, co se nevešly na desku, i starší kusy v angličtině. A taky skvělý merch, příšerky z dílny Jelly-fish, co jsou na obalu desky. Trika má každý, chtěla jsem to zkusit jinak. Sice by některé písně mohly oslovit i muže, ale v publiku budou asi zastoupeny hlavně ženy, takže máme přívěsky a náušnice.

Bilance uplynulého roku. Co se povedlo, co ne? Tobě, světu?
Mně se povedla deska, to je lehký. Kofe-In a Janě Kirschner se povedla alba. A do omrzení si jedu Johna Newmana. Strašně se nepovedl Slavík. Ne tím, že někdo něco vyhrál a přitom neměl. Celá aféra kolem Řezníka se dala vyřešit strašně snadno. A vlastně se tím ukázalo, že to celé ani samotné organizátory nezajímá. Kdyby je to bývalo bylo zajímalo, tak se na svoje nominované podívají dřív.

Kam bys letos ráda směřovala kariéru?
Plánujeme menší turné jak v Čechách, tak na Slovensku, vypadá to na duben a květen. Pak samozřejmě festivalová sezóna, všechno je v procesu. Hrozně se těším na můj videoklip k písni Lepší holky. Pozorovala jsem totiž, jak na koncertech moji kamarádi vyřvávají text „jsou holky lepší jak se zdá, ale žádná jako já“, a přišlo mi to strašně vtipný. Takže jsme udělali video, kde zpívají jen samí chlapi. Je to punk, materiál jsem sbírala pokoutně, hrají tam fanoušci, muzikanti, i slavné tváře jako třeba Lukáš Pavlásek, Karel Hynek nebo Pyco. K té písni mám speciální vztah, ale oproti očekávání nám dala při zrodu nejvíce zabrat. Chtěla jsem vyjmenovat všechny své chyby a poslat tak tu skromnou dívku do prčic. A musely tam zaznít jenom věci, se kterými se ztotožňuju, takže jsem byla fašista na každé slovo. Navíc nejdříve vznikla hudba, až potom text. Jsem alergická na to, když nesedí fráze nebo se nerespektují dlouhé a krátké slabiky. Proběhlo mnoho bezesných nocí, kdy jsme si na dálku posílaly s Péťou verše přes WhatsApp a vypily u toho litry vína. Vznikla i téměř celá alternativní písnička s verši jako „a když se opiju, chce se mi blít“. Tyhle krávoviny nás přirozeně napadaly snadno.

Pojďme teda tu nálepku správňačky strhnout, pryč se skromností. Jaké jsou tvoje silné stránky?
Mně to ale vůbec nejde přes pusu! No dobře, moje pozitiva. Mám jedno takové pravidlo, že když nemám, co chytrého bych řekla, tak držím hubu, a myslím, že je to jedna z mých nejhezčích vlastností. Což dnes nedodržuji. Pravda je, že si potom hodně lidí může myslet, že jsem tichá. Na druhou stranu, pořád lepší, když si o mně myslí, že jsem tichá, než že jsem blbá. Mockrát si přeju, aby se tím řídilo více lidí, obzvláště v dnešním světě hromadícího se balastu na všech informačních kanálech. Taky moc neumím hrát na kytaru, ale daří se mi úspěšně předstírat, že ano. Jo, a mám moc ráda víno.