Jakub Béreš | Články / Reporty | 17.05.2016
Po druhé v jednom týdnu ožilo foyer MeetFactory. Přestože středeční koncert extravagantních Prince Rama nasadil laťku poměrně vysoko, sobotní vystoupení černého koně smíchovské dramaturgie švédských Kate Boy ji s přehledem přeskočil. Před synthpopovou hitparádou vystoupil s live setem tuzemský producent Atrey, jehož arkádový osmdesátkový cyberpunk skvěle nastínil retro rámec, který využívá i skandinávské duo. Jeho podání bylo však méně přístupné, což by u dystopického setu vrhajícího se přímo do středu digitálního světa vůbec nevadilo, kdyby nebyl tak nesnesitelně hlasitý.
Barevné futuristické projekce z animovaného světa nahradilo bílé plátno a oblaka neproniknutelného dýmu. Ty byly osvětlovány chladně barevnými stroboskopy, jež mířily přesně tak, aby se kapela mohla schovat do stínů, k čemuž napomáhaly i pro ně typické černé kšiltovky. Zpěvačka Kate Akhurst házela úsměvy do publika a pronášela klasické zdvořilostní fráze, které v jejím případě působily uvolněně a věrohodně. O to větší zrada přišla na konci, když si sál ani po pěti minutách aplausu nevydobyl přídavek, který by za padesátiminutový set opravdu pasoval.
Pokud bychom chtěli zkratkovité přirovnání, tak bychom Kate Boy mohli připodobnit k temnější verzi CHVRCHES. Od slavnějších Britů je však dělí fakt, že nedisponují příliš osobitým rukopisem a hlavně takovou mírou jednoduše stravitelných hitů, které u popových kapel bývají základem úspěchu. Příklon ke klasickému skandinávskému popu je kompenzován důrazem na dravé synthy, které jsou stejně důležité jako naléhavý zpěv a ve výsledku i stejně zábavné.
Vizuální show navíc skvěle doplňovalo sekavé osvětlení, které bylo povětšinou načasované do momentů, kdy oba muzikanti vší silou obsluhovali bicí. Nejsilnějšími momenty byly nejhlasitější a nejúdernější singly, které by s přehledem utáhly mnohem větší prostor. Gradující Midnight Sun zafungoval jako parádní otvírák, chytlavý Higher pak rozpohyboval celý sál, který se jednotně pohupoval do rytmu. Navíc absence vlezlého osvětlení byla ideální vstupenkou do vnitřního světa, který se otvíral ve chvíli, kdy posluchači zavřeli oči a nechali se unášet hudbou.
Kate Boy (Sve) + Atrey
14.5. 2016 MeetFactory, Praha
foto © Kateřina Motýlová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.