Kde hudba přebývá. Aerodrome 2018.

„Pohlídej mi místo, prosím.“

Bavíme se vymýšlením vět, co na Aerodromu nikdy neřekneme, a nejen tím. Návštěvnost Lany je taková Summertime Sadness, vtipkuje kamarád. Fidget spinner a Nivea ladies kápézetka se ukazují jako nejlepší (a téměř jediný) doprovodný program festivalu. Tak hladké ruce jsem už neměl dlouho. Dvakrát skinny bitch, poprosíme. Bohužel, neprodáváme. Tak alespoň vodku a sodovku. Chcete do toho led a limety? Aerodrome byl plný kuriozit a fuck-upů, ale taky skvělých koncertů. Nakonec odjíždíme spokojení, ale to není vše, co se počítá, že?

ROCK AM RING, NEBO O2 OPEN AIR 2.0?

Pátý ročník původně jednodenní akce v pražských Holešovicích (Linkin Park, Korn, System of a Down atd.) se přestěhoval na letiště v Panenském Týnci a rozšířil se na třídenní formát. Igor Rattaj, miliardář a bývalý partner slovenské finanční skupiny J&T, se rozhodl splnit si fanouškovský sen, aby se následně musel ukazovat v médiích, jen aby veřejnost vůbec věřila, že se festival uskuteční (po zkušenostech z Prague City Festivalu není divu). Záhy po první oznamovačce začalo být jasné, že se chystá nejdražší line-up v československé festivalové historii a hovory o udržitelnosti, ambicích a rozpočtu začaly být v hudebních (profi)kruzích jedním z top (after)pivních témat roku. Zda jsme právě navštívili rok jedna českého Rock am Ringu, nebo zkrachovalého O2 Open Airu 2.0 (shodou okolností na stejném letišti), zatím nevíme. Prohlášení Rattaje natahat do Čech tisíce zahraničních fanoušků lačných po levném pivu a světovém line-upu se minimálně tento ročník neproměnily. A možná je to dobře.

Organizačních failů bylo totiž tolik, že pouze jejich výpis by bez přehánění vydal na delší článek. Jdeme na ty nejzásadnější, nekritická žurnalistika je PR, praví jedno staré turecké přísloví. Vyprodané, zpožděné, na jiné než oznámené místo přijíždějící shuttle autobusy. Neexistující posilovač signálu, problém se vůbec spojit s kamarády, natož postovat na sociální sítě. Finální fáze digitálního detoxu? Cashless systém, zprvu nefungující kompletně, pak jen částečně, poplatky za aktivaci i refundaci na už tak nejdražším festivalu v Čechách, kde se platí zvlášť kemp i parking. Hodně špatný tah - Metronome souhlasí. Pro kempující veskrze nepříjemná kempová logistika, hluk ze stage Evropy 2, poslední ráno absence jídla a pití. Domů bez snídaně? Absence chill-out zón nebo alespoň přístřešků ve stínu. Rudá těla přibývala i bez rednecků, pitná voda zdarma nikde. Plus jeden bizarní – velký fotonápis Aerodrome se natíral za běhu. Nevědomí návštěvníci pak smutně zkoumali skvrny na nově zakoupeném merchi.

fotogalerie z festivalu tady

Pro delší shrnutí zajděte třeba sem, případně sledujte komentáře u příspěvků Aerodromu. Ano, můžeme odpouštět nebo i chválit (třeba moderní záchody v areálu či perfektní zvuk a světla), ale u akce s mezinárodní ambicí, kde před prvním koncertem máme konto klidně minus 4 350 Kč, by se mělo především přemýšlet, jak dál. A to hlavně na druhé straně Facebookové zdi, kde si snad čtou komentáře předtím, než je skrývají. Pojďme k hudbě.

NEMÁ NĚKDO CIGARETU?

Dvě ohromné stage se značně předimenzovaným PA systémem vzhledem k reálné návštěvnosti vzbuzují respekt už z velké dálky. Jedna „majálesová“ Evropa 2 stage a Óčko truck doplňují areál uprostřed fotogenických polí s Milešovkou v pozadí. Falešná Pohoda, bez šapitó. Zamračený a poprchávající čtvrtek s minimální návštěvou atmosféru letního vytržení z reality příliš nekreslí, slunečný víkend to naštěstí zachraňuje. Stejně jako Glass Animals – sexy britský přízvuk, otáčející se zlatý ananas na stagi a jeden pravý k tomu. Letní optimismus, Life Itself a vítané odlehčení seriózních metalcorů na druhém pódiu. How to be a human being - název poslední řadovky se mi hned vybavuje při sledování civilního a viditelně šťastného Davea Baelyho korzujícího mezi lidmi. Trend kontaktů, dotyků a skoků do publika je na pořadu nejednoho ze tří dnů. U Freda Dursta to nikoho nepřekvapí, Break Stuff odehraje v publiku i Wes Borland, ale střemhlav do davu se vydává neočekávaně i Mø, Frank Carter nebo Macklemore.

Kdo si pamatuje Parkway Drive jako ambiciózní australskou partu, která v roce 2007 předskakovala na Never Say Die tour Converge, tak mu při večerní show spadla brada. Oheň, říká se. No jo, ale tolik ohňů nevypouští ani Rammstein. Hořící otáčející se klec s bicí soupravou, vysokozdvižné plošiny a plameny všude. Z metalcoru k všechnometalu, headline show jako prase, maximalizmus. Bullet for My Valentine zkoprněle koukají z backstage. Polykám kritiku, nepolykám ohně, naštěstí. Nová generace metalu… nelze než nezírat. Zmiňoval jsem ohně? Podobně nekompromisně se vypořádala se show před skromným publikem dánská pop star Mø. Vzpomínám na Pohodu 2013, ano, znovu. Mø tehdy jako pětadvacetiletá vystupovala před neznalým, přesto ohromeným publikem. Následovali Major Lazer, Lean On a tak dále. Na Aerodromu si všechny omotává okolo nekonečného prstu – šedesát minut popového perfekcionismu, šedesát minut perfekcionistického, přesto neprofesorského popu. Miluju.

fotky z festivalu i zde

Jako opak působí Lana Del Rey, headliner celého festivalu, na kterého se čekalo měsíce. Nekonečné pištění holek pod dvacet, očekávání vysoko převyšující skutečné kvality. Lana Del Rey zklamala, nemažme si sladký, pozérský med kolem huby. Potlesk publika z playbacku, playback na zpěv a deset nekonečných minut věnovaných selfies s prvními řadami. Deníčky, objetí, fotky. Cítím se trapně za sebe, za Lanu i za těch pár tisíc lidí. „Nemá někdo cigaretu?“ Stejnou větu pronesla před pár lety na Rock En Sein, připravená show do posledního detailu, díky, čau. Netřeba více slov, netřeba dávat další šance. Milion dolarů v prdeli. Pobavme se radši o jiné hvězdě mainstreamu. Macklemore působí od začátku ready & fresh - profík, dá se říct. „Nevím, jak to probíhá na vaší straně světa, ale u nás máme prezidenta. Jmenuje se Donald Trump a je to idiot.“ Významné ticho, nevýznamná odezva. Prázdné proklamace přitom při závěrečné show celého festivalu nejsou zapotřebí, Macklemore disponuje flow, kterou by mu zhulený a znuděný Wiz Khalifa mohl závidět (a tohle je zaslouženě naposledy, co ho zmíníme). Jeden z koncertů, kde show převyšovala hudbu, ale bavila.

HEAVY METAL 101

Na rock and rollu si nelze vylámat zuby, to ví v naší kytarově zaměřené zemičce každý. The Kills i Frank Carter patří do klubu, rozhodně, ale zároveň mezi zlatý fond letošního Aerodromu. „Oproti Gallows je to moc čistý,“ stěžuje si fanoušek vedle. Jasně, přesto se úvodní náser sobotního odpoledne promítá v uších ještě při setmění. Portugal. The Man je pro mnohé kapela jednoho, dvou hitů. Nepřerušovaná půlhodinová pasáž riffů, sól a psychedelické nálady přesvědčuje o opaku a odráží spoustu řadovek zpátky. Když při největším, závěrečném hitu Feel It Still vypadne zvuk a končí se předčasně, vlastně to jen neúmyslně přitakává faktu, že současnou rádiovou slávu si kapela poctivě vyšlapala a hitovek vlastně není třeba. Ve vzteku odhozené kytary je mi líto, zlomený krk i srdce. Příště. Brzy v Praze, prý.

Kontrasty neopouštíme, při příhodných buřtech na černém pivu pozorujeme show Marpo & Troublegang. Vyprodaná O2 arena je jedna věc, popasovat se s malou stagí bez efektů je ale něco jiného. Kdysi jsem odebíral Total Guitar, kde uprostřed časáku kytaroví učitelé představovali obligátní heavymetalové riffy 101. S cédéčkem, přirozeně. Trochu jednoduchých textů, rádoby rapu a agrofeelingu… máme to. Chtě nechtě jsme odchovaní vkusem rodičů, rádiem v autě na cestě za babičkami, ať už Impulsem, Country rádiem, Beatem... Troublegang, nebo nic, smějeme se pod fousy i nad, ale dává to smysl. Poplatnost českému publiku je znát v každém generickém riffu i výkřiku. Recept na slávu, děs.

NEÚSNOSNĚ. NIN.

Končíme nejlepším, klišé, poučka, Nine Inch Nails. Nesměle se pohupující trika s nesmrtelným logem jsou dobře vidět, když je slunce ještě vysoko. Trent Reznor se doslova vřítí na pódum a během úvodní Branches / Bones při refrénu málem povalí celý klávesový aparát. Je jasné, že dalších osmdesát minut bude nejlepších nejen z Aerodromu. Breakdowny, breakcore, hymny, riffy, dojetí, řev, tlukot vyburcovaného srdce. Kameraman se proplétá kapelou, dlouhé sklo, ostření na špičku Reznorova nosu, rychlé švenky při hudebních přechodech, dynamický živák šitý rovnou na DVD. Přidává se chodící reflektor, napětí je neúnosné, jeden z těch koncertů, kdy si vyměňujeme nikoliv spokojené úsměvy, ale vytřeštěné oči. Zajímá mě, jestli je to zprvu tiché, nesmělé, vzápětí však chorálové zpívání Hurt slyšet až do Varů, k těm VIP party v Puppu. Reznor přesahuje pohlaví, je mezi světy, kde schází slova, přebývá invence, přebývá hudba, přebývá život. Zajímalo by mě, jestli je řev Head Like a Hole slyšet až do Prahy, do Ankali, na Stalina. Nebýt osmdesáti minut industriální extáze, loučím se s Aerodromem spíše hořce. Obohatit si život, kdyby jenom to, žiju dál. You can have it all.

obrázky z akce i tady

V rozhovoru pro iDnes.cz Rattaj prohlásil, že Eminem byl na dosah ruky. Na podobný dosah ruky byl i obří, skvěle zvládnutý festival. Před akcí se hojně diskutovalo o tom, zda vydrží akci peníze nutné na zadotování prvních několik ročníků. V koloně aut vracejících se do Prahy na spoře osvětlené D7 přemýšlím, jestli ale vydrží přízeň fanoušků, jestli další ohromující soupiska stačí k tomu, aby se vrátili. České publikum si Aerodrome nepochybně zaslouží. Otázka je, jestli si Aerodrome zaslouží české publikum. A jestli není načase přemýšlet o slovech jako identita, atmosféra nebo přidaná hodnota. Když Rattaj v rozhovoru pro Seznam přímo na festivalu mluví o tom, jak je snadné zorganizovat festival, když máte vlastní zvukovou a pódiovou techniku… křičím a nejsem sám – nestačí, vážně nestačí!