Moon Crew #1: David Čajčík

Deset let s úplňkem, to je doba! Za uplynulou dekádu se ve Full Moonu vystřídala spousta redaktorů, fotografů, editorů a fanoušků. U příležitosti výročí bychom vám chtěli některé z nich představit. Kreativní, vynalézaví nadšenci a profesionálové, díky kterým Full Moon existuje. Seznamte se s naší posádkou.

Promotér, cestovatel, milovník anglicismů a Billie Eilish. David Čajčík už dlouho patří mezi stálé redaktory Full Moonu, rád reportuje z festivalů, které pokrývají aktuální hudbu, včetně své oblíbené slovenské Pohody. Pořádá rezonující koncerty s Heartnoize Promotion, vyhledává kapely pro klub Roxy a odkrývá lidem krásy tohoto světa coby turistický průvodce. Pověděl, proč je promotérství zábava, kam se chystá a co přeje Full Moonu k narozeninám.

Kdy a jak ses seznámil s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Na gymplu jsme mohli kecat do skladby volitelných předmětů a domluvil jsem se s vedením, že otevřou Dějiny populární hudby. Navrhli tam jako učitele hudebního publicistu Pavla Klusáka, který na jednu z hodin přinesl úplně první číslo, do kterého přispěl myslím reportem z All Tomorrow’s Parties (rip). Šel jsem pak do Archy si ho taky pořídit a doteď si pamatuju na Maximův článek o Pattonovi, kterej byl úplně šílenej. A skvělej. Což tehdy platilo o Full Moonu obecně.

Čím do něj přispíváš? Jak dlouho?

Začal jsem s reportama z koncertů někdy v roce 2013, v období metafor a pseudonymů. Teď mě baví psát reporty z festivalů, rozhovory, features, profily. Méně už recenze, deska obecně pro mě je v současnosti jen jeden z mnoha formátů. Vlastně mě překvapuje, jak se na alba žurnalistika stále soustředí. Čekal bych víc recenzí Spotify playlistů, často jsou top. Znáte třeba “Walk like a badass”?

Jaké číslo Full Moonu se ti vybaví jako první a proč?

Asi vždycky to poslední, které mám pořád někde poblíž. A pak #78 s Trentem Reznorem na obálce. Podle mě to byla nejlepší obálka a taky mám vevnitř text o distribučních metodách Nine Inch Nails, který mám rád.

Tvoje nejvýraznější vzpomínky z pořádání koncertů.

Pamatuju si na to, když jsem poprvý (a naposled) sháněl pro vystupujícího prostitutku, na pogující vyprodané Forum Karlín, na elektromagnetické pole v Chapeau, které rušilo aparáty. Na Josefa Sedloně plížícího se zadním vchodem na vyprodaný koncert, na stovky lidí u Karlova Mostu na pop-upu Meute, na to, jak nám v bytě přespával kytarista Isis. Na všechny ty veganské thajské guláše, který jsme pak dojídali na Žižkově, na smutné dělení ztrát, na radost z prvních reálných výdělků. Na to, jak nám zadarmo s Heartnoize pomáhali a pomáhají desítky lidí, a na to, jak těžko se mi zvykalo, že v Roxy je tým lidí, jehož práce je se o “můj” koncert postarat. Je to skvělá práce.

Jaká jsou hlavní pravidla dobrého promotéra?

Vůbec nevím. Snažím se najít balanc mezi tím si tu práci co nejvíc užít, uživit se jí a mít pocit, že vytvářím nějakou přidanou hodnotu. Ten balanc jsem ještě nenašel a vůbec mi nepomáhá to, že v českém prostředí nevidím nikoho, kdo by promotérství dělal podle mých představ. Myslím, že hlavní pravidlo je stejné jako u kterékoliv jiné práce: neposrat se z toho.

Působíš i jako turistický průvodce. Kam všude lidi bereš? Je to pro tebe velká zodpovědnost a stres nebo si u toho stihneš i odpočinout?

Hlavně na Korsiku do hor, někdy do Provence na kola, kdysi jsem jezdil do Skotska. Teď mě čeká i Asie. Zodpovědnost je to určitě, stres – jen když se něco pokazí nebo jsi na hřebenu a řítí se bouřka. Nejhorší jsou ale zranění. Když zájezd dobře znám, tak je to často velká pohoda a nejlepší odpočinek od sociální bubliny. Kvůli němu to už teď dělám především. A taky kvůli tomu, že projednou neřeším psaní stále stejných vět do mailů, ale to, jaké tempo chůze do kopce nastavit, aby všichni stíhali a nikoho jsem nebrzdil. Osvěžující.

Víme o tobě, že rád cestuješ. Jaká je tvoje oblíbená země a jakou bys chtěl nejvíc navštívit?

Z hlediska poměru cestovatelské přívětivosti a zážitků je na tom určitě nejlíp Vietnam. A taky jsem dost vysazenej na jídlo, v čemž je jihovýchodní Asie nepřekonatelná. Nejdramatičtější scenérie jsem viděl v Bolívii nebo na pomezí Kyrgyzstánu a Číny, v údolí ledovce Inylček se sedmitisícovkama v pozadí. Na to nikdy nezapomenu. Bucket list samozřejmě mám, ale daří se mi ho odškrtávat docela svižně. Chtěl bych na festival Nyege Nyege do Ugandy, vylézt Aconcaguu a co nejvíc času trávit na Slovensku.

Tvůj největší zážitek posledního roku.

Právě jsem se podíval do kalendáře, co jsem vlastně dělal. Byl to hodně rušnej rok, zážitků mám strašně moc. Ale asi nejlíp se cítím každý rok ty tři dny na Pohodě. Myslím, že to tak zůstane.

Jaké proměny vnímáš na globální hudební scéně v posledních deseti letech?

Můžu tady omílat klasická slova jako fragmentace, profesionalizace, streaming, (skutečná) globalizace apod., ale ve skutečnosti jen těžko posoudím. Před deseti lety jsem jezdil na Brutal, systematicky poslouchal jen metal a o globální hudební scéně nevěděl vůbec nic. Dorůstal jsem společně s ní. Možná mi přijde zajímavější to, co se nemění – že každý rok vznikne tolik skvělých songů. Občas si říkám, jak je to možný?

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Konkurenci, rozhodně. A taky víc odvahy k tomu pohybovat se v lifestylu nebo mainstreamu. Ať už to znamená založit rubriku o videohrách, téma o Marvelu nebo víc článků jako ten o nail artu Rosalíe. A aby tady vznikl další časopis, který převezme prvotní roli Full Moonu a bude tam psát nějaký nový Maxim dvacet pět normostran o Miku Pattonovi.