blueskin | Články / Reporty | 17.09.2017
“Tak jakej byl koncert”? zeptala se mě kolegyně a já okamžitě zalitoval, že jsem se o svém programu předchozího večera vůbec zmiňoval. Vykládejte čtyřicátnici, jejíž kulturní rozhled určují články v časopisech typu Instinktu, že v Berlíně existuje jakési hudební sesterstvo, které je jedním z nejvýraznějších hlasů v současné debatě o roli a zastoupení žen v elektronické hudbě! Zkouším to přes jeden z hlavních bodů, který se v téhle debatě pravidelně vynořuje - podíl umělkyň na line-upech hudebních festivalů. “Umělec musí mít ostrý lokty, tak ať se ženský snaží!” uzavírá kolegyně rozhovor zhruba tam, kde začal.
O pozvednutí ženského hlasu v souzvuku džungle elektronické hudby se kolektiv kolem legendární hudebnice Gudrun Gut snaží už 20 let. Pražský koncert byl součástí turné k tomuto výročí. Bezprostředním podnětem k němu pak bylo nedávné vydání kompilace Monika Werkstatt, která vznikla v rámci intenzivního třídenního jamováni deseti hudebnic ze širší rodiny labelu Monika Enterprise. Na jakési chatě se za tím účelem sešly například Natalia Beridze, AGF, Pilocka Krach, Sonae či Lucrecia Dalt. Nechyběla pochopitelně ani Gudrun Gut, která vedla i pražský výsadek “Monik”, na kterém se kromě ní představily ještě Danielle de Picciotto, Beate Bartel a Islaja.
Před vlastním koncertem se v prostorách pražského Goethe Institutu konal muzikantský workshop, který byl explicitně určený ženám. Implicitním důvodem tohoto gesta byl předpoklad, že muži-hudebníci mají příležitostí k podobným setkáním dost. Tohle uvažování je ostatně základním ideologickým východiskem všech skupin, které na marginalizaci žen v současném hudebním provozu upozorňují. Projevilo se to i v debatě, která večer v Akropoli zahajovala. Gudrun Gut v ní zopakovala často zmiňovaný argument, že skupin tvořených muži se na důvod absence žen v těchto skupinách nikdo neptá, zatímco ženské skupiny bývají za nedostatek genderové inkluze kritizovány. Narážela tak na otázku autora těchto řádků, jejímž smyslem bylo zjistit, jak by se proměnila výsledná hudba, kdyby byl na oné chatě z předchozího odstavce přítomný i nějaký muž.
Ve výsledku se tak nelze zbavit dojmu, že jsme v téhle diskuzi o roli žen v elektronické hudbě svědky projevů mazácké mentality známé z dob povinné vojenské služby: každý nováček na vojně trpěl projevy nerovnosti ve vztahu ke služebně starším vojákům. Jakmile se tak nováček dostal do pozice mazáka, místo snah o nabídnutí lepšího modelu soužití obou tříd vojáků docházelo k opakování modelu, pro který se vžil název “mazácká vojna”. Jeho obdobou je na poli hudební genderové války rezignace na inkluzivní prvky typu spolupráce hudeníků a hudebnic, ze které by vzešel skutečný mezigenderový dialog.
Podobné úvahy se nevynořovaly jen v oné úvodní diskuzi. Ze sálu se přelévaly i do rozhovorů na chodbách Akropole a na chodníku před žižkovským klubem. Jako by se ani nejednalo o koncert čtyř výjimečných hudebnic, ale spíš o nějaký společenskovědný kongres. Ten večer byl ale přece jen především ve znamení hudby. Každá umělkyně vystoupila nejprve sama za sebe, aby se následně všechny čtyři spojily a předvedly živou podobu jamů, které tvoří základ desky Monika Werkstatt.
Nejvýrazněji působila Danielle de Picciotto, jež svou recitaci poetických textů za doprovodu elektronických beatů dokreslovala hrou na housle. Islaja se kromě elektroniky spoléhala výhradně na svůj zpěv, který v sobě spojoval bezprostřednost a naléhavost zpěvů pastevců sobů z rodného Finska. Právě používání exoticky znějící finštiny ve specifických vokálních technikách přibližuje tvorbu Islaji konceptu hudby čtvrtého světa, s nímž přišel v 80. letech Jon Hassell a který nyní opět získává na popularitě. Zcela jiný druh exoticismu pronikal i do setů Gudrun Gut a Beate Bartel, jejichž tvorba je více městská, díky akcentu na abstraktní beatové struktury je v ní ale hudební étos world music rovněž hmatatelný.
Součástí koncertu byla i videoprojekce, v níž hrály hlavní roli záběry natočené během zmíněného soustředění deseti “Monik”. Kromě záběrů z jamování šlo například o záznam fotbalového zápasu umělkyň. Kdo se díval pozorně, mohl si všimnout, že při tomto zápasu nešlo ani tak o to, kdo dá víc gólů nebo oslní nějakou neotřelou technikou. Místo toho si desítka dospělých žen nepokrytě hraje a právě tato hra se pro ně zdá být důležitější než jakýkoli výsledek, který z ní může vzejít. Lepší metaforu pro vlastní obsah desky Monika Werkstatt a s ní souvisejících koncertů byste asi jen těžko hledali.
Monika Werkstatt (Gudrun Gut, Danielle de Picciotto, Islaja, Beate Bartel)
14. 9. 2017 Palác Akropolis, Praha
foto © Barka Fabiánová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.