Shaqualyck | Články / Reporty | 29.12.2014
Na několik osvědčených hitů samozřejmě došlo, avšak primárně byl pražský koncert zasvěcen aktuálnímu albu Strut, v pořadí desáté studiovce Lennyho Kravitze, která se na pultech objevila koncem září. Není sice tím nejlepším, co kdy vydal, na druhou stranu pořád jsou na ní momenty, ze kterých se leckomu orosí rozkrok. Tak třeba vypalovačka Dirty White Boots, která to minulý pátek v Outůčku celé odstartovala. Elementární kytarový riff, chytlavé bicí a sloky o sexu. Primitivní? Ano, ovšem v Kravitzově suverénním podání náramně účinné. V tu ránu byl zapomenut jalový předskokan i hodinové čekání. Vzápětí šla na řadu American Woman, famózní cover rockové klasiky od The Guess Who, následovala sázka na jistotu v podobě škádlivé It Ain´t Over Till It´s Over. Euforie byla na světě.
Vyprodáno sice nebylo, krom novinářů to ale nikdo neřešil. Zvuk byl čistý od první minuty, křepčilo se v kotli i v uličkách ochozů. Kdyby tam rozdováděný maestro solil další hodinu a půl samé „Greatest Hits“ (a že jich má), nikdo by se na něj v tu chvíli nejspíš nezlobil, jenže cédéčka si lidi můžou poslouchat doma, živáky jsou o něčem jiném. Lenny se to rozhodl risknout a i když nemusel, v nejlepším ubral plyn. Ve výpravných aranžích (Always on the Run, Sister) nechal vyniknout fenomenální kapelu, ze všech nejvíc letitého parťáka Craiga Rosse, jehož dlouhatánské kytarové jamy à la Jimmy Page posunuly koncert minimálně o level výš. Své si řekla dechová sekce v čele s parádním jazzovým ságem Karla Densona, zapotilo se i tříčlenné křoví sličných vokalistek.
V rock´n´rollu se podle jízdního řádu nefrčí, v soulu, jazzu či r’n’b, ze kterých nadaný multiinstrumentalista a hitmaker náruživě čerpá, už teprve ne. Někomu z toho možná zaskočilo, ale fajnšmekři si přišli na své. Les rukou kmitající v karamelově natahované Let Love Rule jak neúnavné hejno lidských stěračů patřil k úkazům, které se vám natrvalo vryjí do paměti. Plichtou skončil pokus rozezpívat pražské publikum v ódě na Kravitzovo rodné město New York City, jenže nad takto odvážným kouskem by zaváhal i Sinatra. S Fly Away to bylo jiné kafe, notoricky známou mejdanovku s Lennym sborově odhulákala celá hala, ani hvězda Kravitzova formátu si netroufne vynechat svůj největší majstrštyk. Do přídavku se šlo se zpocenými svršky a rukama otlučenýma od potlesku. Zbabělci prchli, věrní se dočkali novinky The Chamber a povinné skákačky Are You Gonna Go My Way, na jejímž konci přišlo tuze příjemné překvapení. Jen scénografa by měl management vyhostit někam hodně daleko. Tepající klubko reflektorů jsem nepochopil, občasné projekce neměly hlavu ani patu. Hudba Lennyho Kravitze naštěstí podobně laciná cingrlátka nepotřebuje.
On sám si s kytarou užíval přirozeného rockového pozérství, které se od něj čeká, stejně jako nezbytné laškování s publikem. V květnu oslavil abrahámoviny, nikdo by to do něj ale neřekl. Ví se o něm, že na deskách si všechny nástroje nahrává sám, na pódiu ale vypadal nejšťastnější v obklíčení spoluhráčů, se kterými se v jednom kuse nadšeně hecoval a vychutnával si každé sólo, i když už to všechno musel slyšet nejmíň stokrát. Basistku Gail Ann Dorsey Bowiemu asi hned tak nevrátí, navíc se mu za bicí vrátila jistota v podobě Cindy Blackman, což Kravitz kvitoval s povděkem nejen při děkovačce. Jejího chotě pak v samotném závěru přizval ze zákulisí na malou noční jam session, mimochodem šlo o Carlose Santanu. Vytáhnout v přídavku z rukávu takovéhle eso, to si můžou dovolit skutečně jen ti nejlepší.
Lenny Kravitz (usa)
19. 12. 2014, O2 arena, Praha
foto © David Webr
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.